Ko čačes sam?
Českem v uplynulých dvou měsících hýbe seriál Most!, sprostá a nekompromisní satira scenáristy Petra Kolečka a režiséra Jana Prušinovského, zasazená do etnicky smíšeného a sociálně deprivovaného prostředí průmyslového severu. Přestože se ani toto umělecké dílo nevyhnulo některým klišé o Romech a občas se v něm blýskají čepele ne zcela obhajitelných nožů, svým celkovým vyzněním radikálně napravuje stereotypní vnímání největší české menšiny jako hlavních pachatelů trestných činů a do role asociálů naopak obsazuje chudé a frustrované bílé Čechy. Navzdory okrajovému tématu pořad velmi rychle získal parametry kultu, mimo jiné i díky vysokému zastoupení romských neherců, kteří významně formovali jeho podobu. Je to nejvlivnější a realitě nejbližší masově konzumovaná zábava s romským tématem minimálně od sametové revoluce (čímž není řečeno, že je nejlepší možná).
O to nepříjemnější bylo, když se populární představitel hlavní romské role, Zdeněk Godla, v tisku přihlásil k označení „Cikán“. Část konzervativního diváctva si zamnula ruce, protože se jim dostalo posvěcení pro jimi preferovanou nálepku, část aktivistů se naopak zhrozila. Rodilý mluvčí romštiny Godla se později na svém facebookovém profilu omluvil, že se nad historií pojmenování nikdy dřív nezamýšlel, ale nechtěl se nikoho dotknout.
Ve škole se bohužel neučí, že v romštině slovo „Cikán“ neexistuje a že toto pojmenování vzniklo historickým omylem většinových společností, které neuměly romsky. Autocenzura Romům velí zbytečně gádže nedráždit trváním na politické korektnosti, a tak jsou na toto pojmenování „zvyklí“, jak uvedl Godla. Navíc má coby zástupce Romů plné právo hlásit se, k čemu chce; přesně po vzoru Afroameričanů, kteří jediní mohou beztrestně používat „to slovo na en“. Bouřlivá odezva romské i neromské veřejnosti ale ukázala, že v tomto historickém prostoru podle všeho stále žijí bok po boku c/Cikáni, c/Cigáni, Romové i Rómové a že navzdory plošnému příklonu k politicky korektnímu označení „Rom“ po roce 1989 bitva o sebeurčení této komunity ještě zdaleka není dobojovaná.
Čí je to hnutí
Plejáda reakcí na „Cikána“ vzešlého z úst Roma znovu poukázala na dvojkolejnost romského emancipačního hnutí. Na jedné straně pomyslné barikády stojí romské elity, ošlehané klimatizacemi konferenčních sálů, vládnoucí aktivistickým slovníkem, které v médiích často dost vypjatě stráží korektnost etnoemancipačního diskurzu. Na druhé straně jsou bezejmenní Romové žijící v sociálním vyloučení, chudí a nevzdělaní, kteří nedokážou vidět svět jinak než optikou nejbližších hrozících plateb a každodenních ústrků a s gádži jsou nuceni nějak vycházet. Mezi nimi leží široké a vesměs mlčící pásmo romské střední třídy, o níž toho moc nevíme.
Ti první, kteří mají díky svému vzdělání a zkušenostem přístup ke zdrojům, bývají terčem kritiky za odpadlictví a někdy se jim přezdívá „profesionální Romové“. Ti druzí z aktivit prvních reálně nic nemají, nebo alespoň nic hmatatelného, tudíž je jim jejich snaha v lepším případě k smíchu. Nad tím vším bdí rozhádaná romistická obec, navzájem se osočující z rasismu, oportunismu a elitářství. Je to velmi nepřehledný terén, a to jsme ještě ani nezabrousili na téma subetnických romských skupin, jejich historických regionů, jazyků, zvyků a vyznání.
Romské etnoemancipační hnutí, na světové úrovni reprezentované Mezinárodní romskou unií (IRU), je funkční sociální konstrukt, který zastřešuje širokou škálu potřeb a vizí, z nichž některé jsou i obtížně slučitelné. Část aktivistů převážně z postkomunistických zemí se díky relativně vysoké míře integrovanosti například přiklání ke statusu etnické menšiny, protože jim umožňuje jak politickou záštitu na úrovni státního občanství, tak psychologickou oporu v podobě identity kulturní. V západoevropských zemích, kde romské komunity dlouhodobě požívají značné svobody a žijí v paralelních sociálních strukturách, jako jsou tábořiště karavanů, se naopak klade větší důraz na romský nacionalismus a nadnárodní romskou solidaritu.
Společnou agendou mezinárodního romského hnutí je nicméně pokračující boj za rovnoprávnost Romů (ve všech jejich subetnických pojmenováních) a snaha o uznání romského holocaustu. Jak na nedávném slavnostním spuštění digitálního archivu Romů (www.romarchive.eu) uvedl Romani Rose z Německa, celoživotní bojovník za uznání porrajmos, boj za uznání romského holocaustu zásadně kultivoval německou scénu a pomohl vytvořit široce založenou „kulturu vzpomínání“ (commemorative culture), což ale bohužel nijak neovlivnilo fakt, že 70 % Němců stále nechce Romy a Sinty za sousedy. Další významná aktivistka Nicoleta Bitu z Rumunska na stejné akci prohlásila, že požadavek na jednotnost romské politické scény je formou diskriminace, protože po většinových společnostech nikdo nic takového nežádá.
Smiřme se tedy s tím, že romské skupiny se různě nazývají, mají různé potřeby a cíle a různou míru citlivosti k různým exonymům, což ovšem nediskvalifikuje jejich všeobecný požadavek na důstojné zacházení a rovné příležitosti.
(De)konstrukce romství v romském umění
Gayatri Chakravorti Spivak ve svém slavném eseji z roku 1988 postuluje, že poznat bezejmenné a bezprávné příslušníky subalterních menšin, v našem případě „skutečné“ Romy, je nemožné. Nikdo, kdo se probojoval do pozice mluvčího, už nedokáže reprodukovat autentickou zkušenost masy. Viděno tímto radikálním prizmatem romští umělci zákonitě hovoří jen sami za sebe.
To do určité míry potvrzuje i postoj častý mezi tvůrčími Romy, kteří na přímou otázku obvykle odpovídají, že chtějí být především výtvarníky/spisovateli/fotografy/návrháři a pak teprve Romy. Na výše zmíněném setkání vysvětlovala umělkyně Delaine Le Bas z Anglie, že pozornost a úctu jí získalo její dílo, nikoli její původ. Podobně se v česko-slovenském kontextu vyjadřuje i Ladislava Gažiová, mezinárodně úspěšná výtvarnice, která se na jedné straně výrazně angažuje v proromských levicových aktivitách (v posledních letech iniciovala vznik Knihovny Romafuturismo, která se v těchto dnech pod jménem Knihovna Josefa Serinka stěhuje do mosteckého Chanova), na druhé straně si však v uměleckých kruzích chce obhájit svou tvorbu jako takovou.
Potřebu takového vymezení lze i vzhledem k autorskému egu chápat. Umělci chtějí uspět bez ohledu na svůj etnický původ, který je buď stigmatizující, nebo ghettoizující. Fakt je ovšem ten, že tato umělecká díla často vyčnívají z řady právě proto, že – stejně jako u Delaine Le Bas – zpracovávají romskou identitu, čerpají z ní a dále ji (re)interpretují.
Podivuhodné je poselství, kterého se nám dostává mezi řádky v původní romské literatuře. Přestože jejím prvotním impulzem, obzvlášť co se týče životních příběhů, je apologie romské identity, její explikace a touha po vzájemném porozumění s příslušníky většiny – tedy dekonstrukce – současně konstruuje často velice konzervativní a esencialistický obraz Romů. Z autobiografických textů Victora Vishnevského (Brazílie), Mikeyho Walshe (UK) nebo Ireny Eliášové (ČR) je možné sestavit jakýsi identikit „pravého Roma“. Je snědý, černovlasý a tmavooký (i když angličtí Romové se barvou neliší od okolního obyvatelstva, Walshova matka byla zrzka a Vishnevsky jedním dechem tvrdí, že Lovárové „na rozdíl od ostatních Romů mají světlou pleť“); mluví romsky (ve Spojeném Království už se mluví jen pararomštinou, která se od hovorové angličtiny téměř neliší a kterou Mikey Walsh už neumí; sama Eliášová desítky let romsky nemluvila, protože její manžel je jazykově asimilovaný); narodil se ze spojení dvou „pravých“ Romů (nezamýšlené ozvuky eugeniky).
Romská literární tvorba se tak stává polem, na němž se vyjednávají vzájemné vztahy nejen mezi menšinou a většinou, ale také v rámci vertikální hierarchizace jednotlivých subetnických skupin či horizontálního kastování z hlediska rituální čistoty. Není možné k ní přistupovat jako k posvěcenému zdroji relevantních informací; je především diskurzem, který vypovídá o vysoce fluidním a kontextuálním charakteru romské identity.
Vrátíme-li se k úvodní historce o populárním herci, který se v rozhovoru pro mainstreamová média radostně přihlásil k pojmenování „Cikán“ (což je manipulace s fakty; Godla se ve skutečnosti označil za podstatně bezpříznakověji vnímaného „Cigána“), je evidentní, že celá situace vyplynula z kontextu a ve skutečnosti neznamená, že tento Rom se chce dobrovolně nechat označit za druhořadého občana s patologickými sklony. Tak jako v různých prostředích označíme stejnou bylinu jako smetanku, pampelišku nebo mlíčí, volí i nositelé romské etnicity své nálepky podle okolností. Zdá se, že ani v 21. století nejsou problémy s pojmenováváním Romů vyřešené. Dnes už však složité mechanismy ztotožňování dokážeme alespoň rozklíčovat, a někdy i pochopit.
Karolína Ryvolová
Autorka je romistka
