Láska, sex a Halperin

David Halperin je přední americký gay teoretik s přesahem do queer studií, který se proslavil knihami jako Saint Foucault (Svatý Foucault), One Hundred Years of Homosexuality (Století homosexuality) či Before Pastoral (Před pastorálou). Když roku 1999 strhala filozofka Martha C. Nussbaum v článku „The Professor of Parody“ (Profesorka parodie) odkaz nejznámější queer teoretičky Judith Butler, Halperina v něm uvedla jako dobrý příklad queer teorie, která se nevylučuje s filozofickou jasností a historickou precizností. V našich zemích jsou však jeho texty dosud opomíjeny; podobně jako celá queer teorie, reflektovaná nanejvýš ve vztahu k feminismu a menšinovým sexualitám.

Na Halperina jsem prvně natrefil skrze jeho esej „Queer Love“ v letošním druhém vydání časopisu Critical Inquiry a zaujal mě právě svým promýšlením queeru ve vztahu k lásce spíše než k sexu. Lásku, opředenou romantickou mytologií, si přitom spojuje s institucemi a diskurzy „normality“, její hlavní společenskou funkcí je podle něj propagovat přijatelnost obvyklých forem osobního života stvrzením citů s normami. Proto je láska pro queer lidi permanentním problémem a představuje často spíše únik od jejich „divnosti“ než potvrzení queer (viz boje za rovnoprávné manželství).

Přesto se Halperin vrací k foucaultovské myšlence tzv. proti-chování, tedy k menšinovým způsobům života jako formám odporu vůči oné normalizaci. Není to queer sex někde v soukromí, co dráždí společnost, ale představa, že by lidé v queer vztazích mohli být trvale šťastní. Spíše než k politice se ovšem Halperinovy úvahy ubírají směrem k poezii, totiž na příkladu dvou básní „gay autorů, když ještě nevěděli, že jsou gayové“, se snaží najít způsoby queer vyjadřování. Jedna báseň je kupodivu úsporným sonetem o upracovaném otci, druhá je naopak symbolicky enigmatická. A interpret si všímá jejich výrazové chudoby, samoty, mlčenlivosti, selhání či „lásky činící nás negramotnými“, která na první pohled jako láska vůbec nevypadá. Tuto nevyslovitelnost Halperin rázně odmítá zaměňovat s tradiční figurou milostných textů, kdy „nemáme pro naše city slov“. Zabývá se naopak možností queer ztišování až vyprazdňování stávajících významů spojovaných s láskou, které by nás ideálně navracelo – navzdory moderní lásce-instituci – k jejímu erotičtějšímu pojetí.

Ta zmínka mě jakožto zastánce erotických vztahů nemohla nechat chladným. Moderní krizi Eróta jsem sice, rovněž foucaultovsky, tušil spíš v západním pojetí sexuality, založeném na vědecké normě a odchylkách, a v její křesťanské prehistorii než přímo v romantické lásce. Současné návraty k lásce vnímám spíš pozitivně. Přesvědčivý pocit „zlé lásky“ jsem poslední dobou zakusil snad jedině v politických pracích Michaela Hardta a Antonia Negriho, kteří navrhují číst pojmy jako rasismus, fašismus či různé druhy fundamentalismu nikoli tradičně přes nenávist a strach, ale jako projev lásky ke stejnému. A proti tomuto „stávání se jedním“ autoři promýšlejí politické uspořádání, které by stálo na lásce k jinému, potažmo na zmnožování různosti.

Když jsem kontaktoval přímo Halperina, jak to myslí, obratem mi jako odpověď poslal svou starší esej, jejíž název by česky zněl „K čemu je sex“. V textu se dlouho neděje nic jiného, než že v něm profesor vzpomíná, jak nemohl o prázdninách ve vietnamské Hanoji najít gay saunu a pomohla mu až Adelina píseň „Someone like you“ znějící od jejího vchodu. Jak je možné, že ve většině světových gay saun hraje popová písnička o dívčině zranění z romantické lásky? Odpověď Halperin kupodivu hledá v Aristotelových Prvních analytikách, určujícím to textu západní logiky. V případě sylogismu, kdy A je opak B a zároveň je lepší než B, D je opak C a zároveň je lepší než C, načež A a C je lepší než B a D čili A je víc než D, používá totiž Aristoteles bez sebemenších pochyb příklady z milostného života. Vyplývá z toho, že „přítel, který s vámi chce mít sex“, je víc než „přítel, který s vámi má sex“, potažmo že sex není podle Aristotela konečným účelem erotické lásky. Splývat to může leda „těm, kdo vyrostli mezi námořníky“. K čemu je tedy sex, čím je Erós víc než sex a jak to celé souvisí s hudbou v gay saunách?

 Jen podotýkám, že Halperin se velmi obšírně vyrovnává s tím na první pohled pochybným zakotvením teorie lásky v logickém argumentu. A přesvědčivě poukazuje, že Aristoteles hovoří o lásce pederastické, z hlediska mužského subjektu ve vztahu k pasivnějšímu objektu, který vám buď dává najevo svou sexuální svolnost, nebo se s ním vyspíte i bez ní, ale to už není ono. Nejhorší však je, když s vámi nechce mít sex a ani ho s vámi nemá (pozici antického mladíčka jednou Halperin dokonce přirovná co do poslušnosti k viktoriánské ženě).

Prolínání Aristotelova argumentu s gay saunami se děje právě skrze tento společný pederastický rámec. Vždyť o co jde v gay saunách jiného, než že si vás někdo vybere, a v případě vašeho souhlasu prožijete sexuální kontakt? Halperin postupně neváhá hovořit už o tomto projevení sexuálního zájmu jako o lásce, totiž o „možnosti být milován“. Podle něj se nestačí s těmito kontakty vypořádat na bázi nějakého hédonismu. Nejde o sex samotný, ale o opakující se možnost stávat se milostným objektem, tělem touhy, stávat se „someone like you“. Přičemž sex pouze slouží lásce, sám o sobě ale milostný účel postrádá. Prostředí anonymních gay saun je v tomto smyslu zcela jedinečnou institucí, která takové anonymní milostné kontakty umožňuje. To, že při tom zcela ztrácíte svůj sociální status, celou tu „agonii vztahů“ včetně vlastní osobnosti, že jde o pravý opak dvoření, považuje Halperin za jejich nedocenitelnou přednost. Být uznán jako milování hodný přímo, bez individuálního rozeznání, tento „neomylný rozsudek, podobný pravdě“, přirovnává Halperin také k tradicí nesexuálního pohostinství vůči cizincům. A projeví-li o mě zájem cizinec, je to zázrak ve srovnání s přítelem.

V posledku se Halperin snaží dokázat, že žádná banální souvislost mezi sexem a láskou neexistuje, tak jako mezi gay saunami a písní od Adele. Aristoteles nechal otázku sexu otevřenou (a pouze jej zvažoval jako možný instrument lásky). A také účel erotické touhy nemá na tomto světě žádnou dostatečnou korespondenci, což ovšem neznamená, že by neexistoval; jen se ho nemůžeme zmocnit. Z platonského a křesťanského úhlu pohledu splývá nakonec s touhou po Bohu… Katastrofu v dějinách lásky přičítá Halperin až Arthuru Schopenhauerovi, který ji moderně definoval jako „motivaci k sexuální reprodukci“, a i vlivem psychoanalýzy se stala spíš rysem subjektu než objektu.

Smyslem Halperinova akademického působení je tohle spojení touhy a sexu napadat a zkoumat všechny možné jiné účely sexu, než by byla moderní láska. Přičemž gay kultura – přes svou předpokládanou posedlost sexem – podle něj skýtá disidentské chápání sexu jako něčeho neesenciálního, bezúčelného, ba až v rozporu s moderním Erótem. Queer sondy do historie navíc jasně dokazují, že i láska je ve skutečnosti něčím mnohem divnějším, než jak si ji dnes běžně představujeme… Zkoumání Eróta nás podle Halperina „zavede daleko od přírody i zdravého rozumu, směrem k velmi queer metafyzice“. Když jsem se ho po e-mailu zeptal, co to znamená – a proč je obecně skeptický ke vztahům –, podruhé už neodpověděl. A vlastně je to skvělá odpověď.

Autor je spisovateľ