Žijeme zlatou éru českých dokumentárních komiksů?
Jaký je v Česku neoblíbenější druh politického komiksu? Soudě podle žánrových cen Muriel jsou to minimálně v posledním desetiletí rekonstrukce a reinterpretace historických událostí a osob s nimi spojených. Čeští komiksoví kreslíři a scenáristé se nikdy příliš nesnažili o ezorevoluční vize à la Jodorowsky ani o dystopické thrillery z blízké budoucnosti, jaké tvoří třeba Enki Bilal. Na rozdíl od počátku tisíciletí se však už ani nesnaží o politickou karikaturu.
Nejznámější postavou českého politického komiksu byl a pravděpodobně stále je Zelený Raoul. Ten z mimozemské perspektivy komentuje politické dění v ČR na stránkách společenského týdeníku Reflex od roku 1995 a kopíruje také jeho vývoj – od středopravého lifestylového časopisu po dnešní vyhroceně pravicový plátek, který kritizuje především levicové politiky a politickou korektnost a brání tzv. normální svět. Zelený Raoul však nepatří jen k nejstarším českým komiksovým hrdinům, ale zcela jistě také k nejstíhanějším. Kreslíř Zeleného Raoula Štěpán Mareš totiž musel kvůli svým karikaturám často k soudu, ať už ho tam hnal bývalý ministr a pražský zastupitel Karel Březina, nebo manželka bývalého českého premiéra Petra Paroubková. Život politického karikaturisty prostě není nic jednoduchého – podle Marešových slov dostal jednou denně i přes 300 výhružných e-mailů.
Nebezpečné rekonstrukce, nebo útěk od nebezpečných témat?
Emoce však v Česku dokáže probudit nejen politická karikatura, ale také na první pohled bezpečná rekonstrukce historické události. V roce 2016 vzbudil v ČR pozdvižení komiksový příběh nezletilého afgánského uprchlíka, který měl v rámci vzdělávacího projektu Úřadu vysokého komisaře OSN vysvětlit dětem na druhém stupni základní školy, proč uprchlíci přicházejí do Evropy. Český prezident Miloš Zeman však komiks Jednou se zase setkáme, Sanam (Meta, 2015) spolu s řadou proruských, propagandistických serverů označil za stupidní a přirovnal ho k bolševické propagandě. Situaci uprchlíků podle něj líčil jednostranně a v dětech vzbuzoval podle něj lítost a neposkytoval politický kontext uprchlické krize. Podpory komiksu se nakonec zřekla i sociálnědemokratická ministryně školství Kateřina Valachová a komiks putoval místo do tříd do skladů. Ve volném prodeji ho ale v Česku můžete stále koupit.
Nástup komiksových rekonstrukcí historických událostí v Česku však už skandál s „uprchlickým“ komiksem nezastavil. Dokumentární komiksy totiž objevily svůj edukativní potenciál a o jejich produkci začaly uvažovat různé historické ústavy a veřejnoprávní instituce.
První komiksem, který na cenách Muriel 2012 uspěl s příběhy rekonstruujícími a reinterpretujícími historii, se stala kniha Ještě jsme ve válce (Argo, 2011), ve které třináct mladých, nadějných kreslířů zpracovalo námět a scénář od jednoho ze tří historiků ze společnosti Post Bellum. Ta zaznamenává audio- a videosvědectví aktérů i obětí bývalé diktatury Komunistické strany Československa a ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů vytváří nejrozsáhlejší veřejně přístupnou pamětnickou databázi v Evropě. Krátké osobní příběhy z období protektorátu, odsunu, sovětských gulagů i české normalizace jsou zpracovány různě kvalitně a knize schází silný jednoticí element, který by různorodou dějovou skladbu odůvodnil. Přesto vytváří působivou mozaiku epizod z dějin posledních desetiletí před listopadovou revolucí, jak je prožívali obyčejní Češi. Snad právě proto kniha kromě komiksové ceny Muriel získala také velkou pozornost českých mainstreamových médií. Podařilo se jí je totiž přesvědčit, že i český autorský komiks může adekvátně zprostředkovat společensky vážná témata, podobně jako ty nejlepší grafické romány s dokumentární hodnotou.
Říct to jinak
Dokumentární komiksy samozřejmě nejsou českou specialitou a jejich popularita od devadesátých let stoupala i jinde na světě. K mainstreamovému čtenáři dokázaly dostat problematická témata a často ovlivnit i názor části společnosti na nějaký komplikovaný problém. Jejich úkolem je totiž právě to, co vadilo českému prezidentovi – poskytnout co nejlépe vyargumentovanou interpretaci historické situace, kde autor hraje podobnou roli jako režisér u dokumentárního filmu. Průkopníkem této formy komiksové tvorby je například Malťan Joe Sacco, který se proslavil reportážními knihami Bezpečná zóna Goražde (BB Art, 2007) a Palestina (BB Art, 2007). Saccův stylotvorný reportážní styl kombinuje sociologický dokument, postavený na autentické zážitcích a rozhovorech z místa dění (tedy podobnou metodu, jakou zvolili autoři české komiksové knihy Ještě jsme ve válce), s edukativními částmi, které dodávají historický kontext a pozadí konfliktů.
Snad ještě působivější v kombinaci osobního příběhu a historického dění je grafický román Niny Bunjevac Otčina (BB Art, 2014). V Kanadě žijící Srbka v něm propojila vzpomínky z dětství na otce, který byl součástí srbského nacionalistického exilu, a pomocí dalších historických odboček pečlivě buduje obraz nacionalistického šílenství ještě z doby, než jeho exponenti rozpoutali v devadesátých letech minulého století nejkrvavější evropský konflikt od druhé světové války. Na knize lze ocenit mimořádně působivou minimalistickou kresbu, ale především unikátní způsob vyprávění, který osvětluje známé historické události ze zcela nového pohledu a ukazuje jejich drtivý dopad na život jedné rodiny.
Slánský a Král Šumavy
Cena Muriel pro dokumentární komiks Ještě jsme ve válce nebyla v roce 2012 výjimkou. V dalších letech ovládl komiksové ceny nejmonumentálnější projekt českého komiksového dokumentu, který vyšel souborně pod názvem Češi 1918–1992 (Mladá fronta, 2017), který reinterpretoval zásadní okamžiky novodobých československých dějin. Devítidílný cyklus byl vytvořen na motivy dokumentárního seriálu České století (Česká televize, 2013), ke kterému psal scénáře historik a zkušený autor literatury faktu Pavel Kosatík, pověřený supervizí i u komiksové řady. Na cenách Muriel v letech 2014 i 2015 dostal cenu za nejlepší scénář, ale za pozornost stála i jeho práce s komiksovými kreslíři, kterým nechal při zpracování tématu naprosto volnou ruku a dovolil jim vtisknout jednotlivým dílům osobní, autorský nádech. Nejzajímavěji vyšla jeho spolupráce s Vojtěchem Maškem Češi 1952: Jak Gottwald zavraždil Slánského (Mladá Fronta, 2014), oceněná v roce 2014. Ten pojímá mocenský boj uvnitř KSČ jako sugestivní temnou halucinaci, ve které dokumentární charakter příběhu podtrhují kresbu střídající přepisy rozhovorů hlavních aktérů psaných na psacím stroji. Kresba je zcela soustředěná na hlavní aktéry dramatu, okolí je zahalené šedým dýmem a atmosféru dokresluje spíš psychedelicky než dokumentárně. Maškovi se tak podařilo největší československý „stalinský“ proces pojmout jako osobní drama, v němž o životě a smrti nerozhodují politické ideje a směřování dějin, ale lidská podlost, strach a zloba jejich aktérů. Jeho interpretace procesů je tak minimálně politická a maximálně psychologická.
Za zmínku však stojí i jiný komiks Vojtěcha Maška (tentokrát jako scenáristy), který se pokouší reinterpretovat českou historii. Dosud nedokončená trilogie o legendárním převaděči přes „železnou oponu“ Josefu Hasilovi vychází z úspěšného románu Davida Jana Žáka Návrat krále Šumavy (Labyrint, 2012).
Příběh této reálné postavy překroutila totalitní propaganda na sklonku padesátých let minulého století do zručně natočeného filmového thrilleru Král Šumavy (1959). Scenárista Rudolf Kalčík a režisér Karel Kachyňa v něm udělali z převaděčů přes hranice zrůdy, z emigrantů morálně vadné lidi a hlavní hrdiny z pohraničníků, kteří se na to nemohli dívat, a tak na státní hranici sjednali pořádek.
Autor románu i Mašek (se spoluscenáristou Ondřejem Kavalírem a kreslířem Karlem Osohou) však ve svém komiksu vycházejí ze vzpomínek samotného Hasila i dalších pamětníků a také z archivních policejních dokumentů. Dosud vydané dvě komiksové knihy Návrat Krále Šumavy: Na čáře (Labyrint, 2018) a Návrat Krále Šumavy: Agent chodec (Labyrint, 2019) tak odkrývají skutečný příběh Josefa Hasila, který prošel cestou od pohraničníka přes trestance v pracovním lágru až po jeho přerod v agenta americké zpravodajské služby CIC a převaděče přes česko-německou hranici, aby prožil další pád a takřka superhrdinské vysvobození. Příběh tu není stavěn lineárně, ale je plný flashbacků do minulosti a akční tah na branku zdůrazňuje i kresba Karla Osohy stroze, ale efektně rýsující pracovní lágr či reálie Československa padesátých let a unikátně temnou atmosféru šumavských hvozdů. Jako v každém správném komiksu je tu však středem všeho dění hlavní postava a prostřednictvím příběhu se tak dozvídáme řadu motivací, které měl Hasil k tomu, co nakonec udělal. Živoucí mýtus odpovídá charakteristice jakéhokoli jiného superhrdiny z komiksu kdekoli jinde na světě. V komiksovém „Návratu Krále Šumavy“ jsou nadpřirozené, ďábelské schopnosti a pekelné štěstí Krále Šumavy – které u svého soupeře vidí pohraničníci a státní bezpečnost – podány jako logické důsledky zoufalství a nenávisti, přetvořené charakterem a osobní vášní do „superhrdinství“.
Učebnicová Milada
Proces se Slánským je v knize Češi 1952: Jak Gottwald zavraždil Slánského předznamenán odkazem na proces s národní socialistkou a feministkou Miladou Horákovou, který proběhl dva roky před ním. Jejímu procesu je věnován samostatný komiks Milada Horáková (Argo, 2020) scenáristy Zdeňka Ležáka a kreslířky Štěpánky Jislové. Ten však bohužel nemá ambici nějak měnit pohled na Horákovou, ale spíš stát se příručkou, ze které rychle a snadno získáme přehled o ženské emancipaci v Čechách, nekomunistickém odboji za druhé světové války a dalších tématech s Horákovou souvisejících.
Scénář Zdeňka Ležáka je „nabušený“ fakty, kniha se díky tomu rychle čte, ale jejich podání je zcela povrchní a po chvíli čtení má člověk pocit jako při biflování na druhém stupni základní školy. Horáková je tu pojata jako kolečko v chodu světových dějin, díky spoustě dalších jmen a událostí tu není místo na její soukromí a vlastně ani osobnost. Učebnicový dojem podporuje i poctivá a jemná kresba Štěpánky Jislové, která však nijak nepřesahuje to, co je řečené textem, a čtenář tak nemá moc důvodů se u ní zastavovat.
Pokud se dnes v Česku mluví o tom, že debata o Miladě Horákové ji jako osobnost zbytečně redukuje na „zavražděnou komunisty“, komiks Ležáka a Jislové tuto debatu nijak neprohloubí. Pokud o této osobě a době, ve které Horáková žila, někdo vůbec nic neví, je tato komiksová kniha dobrým prvním krokem na cestě za poznáním. Čtenář, který však hledá novou interpretaci, nový úhel pohledu anebo prostě ponor do duše Milady Horákové, si na svůj komiks ovšem bude muset ještě počkat.
Zapomenutý hrdina heydrichiády
Také při zatím posledních cenách Muriel v roce 2019 si hlavní cenu za nejlepší komiksovou knihu odnesla historická rekonstrukce. Článek II (Druhé město, 2019) zkušeného beletristy Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského odkazuje k „výnosu o vyhlášení výjimečného stavu po atentátu na Reinharda Heydricha“. Příběh historické události, kdy se světové dějiny potkaly s těmi českými, je tu však vyprávěn úplně jinak, než jsme na něj zvyklí.
Článek II objevuje postavu pravoslavného kaplana Vladimíra Petřeka, který po popravě Reinharda Heydricha pomohl ukrýt v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici výsadkáře operace Anthropoid. A spolu s ním objevuje celou řadu dalších pozapomenutých, dosud „vedlejších“ postav této události. Jiné postavy tu zase scházejí. Ve vyprávění třeba úplně chybí postava Karla Čurdy, člověka, který výsadkáře udal a napomohl tak jejich zastřelení. Jakoby se tvůrci (oprávněně?) rozhodli, že jeho příběh není třeba dál vyprávět.
Nacistické běsnění je tu stavěno do protikladu s klidnou hlubokou vírou Petřeka i ostatních pomocníků a s pochybováním, jestli udělal jedinou možnou správnou věc. Vytváří tak napětí, které u notoricky známé historické události překvapí. Děj v románu o sto čtyřiceti stránkách se posouvá vloženými textovými stránkami s hlavním narativem, dobovými popisy a citacemi. Ilustrované části jsou pak doslova rozkreslenými zásadními okamžiky, v nichž emočně působí explicitní násilí, stejně jako situace ukazující charakterové detaily zlidšťující historické postavy.
Po vydání grafického románu Článek II volal jeden český recenzent, že v kaplanu Vladimíru Petřekovi našli autoři nový typ komiksového hrdiny. I když víc argumentů pro vznik hrdiny, který by mohl autonomně fungovat v komiksovém světě i nad rámec svého skutečného jednání, bychom našli u Krále Šumavy, ukazuje toto zvolání, že když už se v Česku o domácích komiksech v mainstreamových médiích diskutuje, je to v posledních deseti letech právě o dokumentárním komiksu.
Autor je Filmový publicista, spoluautor podcastu Pop magazínu A2larm
