V areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice jsem se sešla s mým blízkým přítelem, abych ho vyzpovídala – jde totiž o trans muže, který je zde hospitalizován. A kvůli své identitě je vystaven chování, které nelze tolerovat – a už vůbec ne v tomto typu zařízení. Jeho jméno nebude v zájmu zachování anonymity uvedeno.
Jaké jsou důvody tvojí hospitalizace v psychiatrické nemocnici?
Chtěl jsem se znovu pokusit o sebevraždu a hospitalizace byla nutná. Jinak mám hraniční poruchu osobnosti a deprese. Nejde o moji první hospitalizaci, ovšem předtím jsem byl hospitalizován i jinde.
Liší se v něčem přístup lékařského personálu k tvojí osobě?
Při předchozích hospitalizacích nebyl s tím, že jsem trans, sebemenší problém – ani ze strany ostatních pacientů, ani ze strany personálu. Ovšem na oddělení, kde jsem teď, je to trochu jinak. Lékaři si mě pozvali do kanceláře, kde mi oznámili, že mě před ostatními nemohou oslovovat v mužském rodě, protože by to pacienty mohlo ohrožovat.
Děje se ti tohle poprvé?
Ano. Nikdy dříve se tohle nestalo. Dříve jsem byl v nemocnici dokonce přímo na ženském oddělení – a tam taky nebyl žádný problém. Tohle je moje první zkušenost s takovouto diskriminací. Momentálně jsem na vyloženě terapeutickém oddělení, s intenzivní psychoterapií. Je zde hodně pravidelně, hodně požadavků. Nejsem první trans člověk, co zde byl hospitalizován, a podle toho, co jsem slyšel, jde o dlouhodobý problém. Předtím jsem byl na akutním příjmovém oddělení – a tam žádný problém nebyl.
„Ohrožení pacientů“ – ale ty ses přece nesetkal s nikým, kdo by odmítl tvoji identitu respektovat.
Přesně tak. Komukoli, kdo se zeptá, svoji situace popíšu. Všichni si zvykli.
Má přístup lékařského personálu vliv na tvůj psychický stav? Jde o personál, jehož úkolem je ti pomoci, ale přitom selhává v této základní věci.
Je to velmi ponižující. Já například navážu s lidmi určité vztahy, ale pak mě lékař začne oslovovat v ženském rodě. Když mi svůj záměr oznámili poprvé, uvrhlo mě to na dva dny do těžké deprese. Mám pocit, že jediný, kdo je zde ohrožen, jsem já. Navíc u mě jakožto u „hraničáře“, je to ohrožení o to větší, protože dost často mívám černobílé vidění světa. Takže po tom, co se stalo, jsem měl myšlenky hodně, hodně černé.
Diskriminuje tě lékařský personál i jinde?
Ano, například musím navštěvovat dámské toalety. Jejich argument je ten, že když navštěvuji tento druh toalet, je třeba, aby tomu bylo stejně i nadále. Přitom první impulz, první direktivní přístup přišel právě od nich – oni sami mi nařídili, abych tam chodil. A teď si touhle praxí zdůvodňují i svůj další postup.
Zkoušel jsi někoho kontaktovat, aby tě podpořil, aby se postavil na tvoji stranu?
Svoji sexuoložku. Zavolala doktorce odsud z oddělení, ale bezvýsledně. Dotyčná to stroze odbyla bez bližšího zdůvodnění – opět výroky, že by to pacienty mohlo ohrozit, vyděsit. Rozhodně si ale nehodlám na takový přístup zvyk. Mám však strach, protože na tomto oddělení si může personál najít cokoli, za co tě vyhodí. Například jeden pán se opět chtěl pokusit o sebevraždu, ale oni mu zkrátka dva dny předtím oznámili, že odchází. Vážně se bojím, že kdybych se zkoušel nějak více bránit, vyhodili by mě. Přitom by stačilo, aby mě ten personál zkrátka respektoval. Ubližuje mi to, ublíží to i člověka, který s psychickou nemocí nebojuje. Ale u člověka, který je psychicky nevyrovnaný, to může mít fatální následky. Respekt, ten je nejdůležitější.
