Hra na transcendenci aneb Umělečtí mystici dnes
Jaké jsou podoby chápání duchovní transcendence v současném umění? Může být dnes umění současně intenzivní spirituální zkušeností i politickým postojem? Tento text se snaží tyto, ale i některé další otázky, jako je například vztah mezi technologií, fikcí a hledáním lepších světů, na několika případech alespoň krátce nastínit.
Umělec jako šaman
Role výtvarného či akčního umělce, který prostřednictvím svých rekvizit, odkazů k animismu a rituálům mimoevropských či archaických kultur připomíná šamana, je od druhé poloviny dvacátého století poměrně častým jevem. Stejně jako rovněž obvyklé propojení těchto charakteristik se zájmem těchto tvůrců o ekologickou tematiku, hledání alternativních možností sociální komunikace či jejich tendence k přesahům klasicky definovaných hranic umělecké činnosti. Nejznámějším příkladem takové osobnosti asi i dnes zůstává Josef Beuys, jehož zjevně velmi konstruktivní zájem o rozvoj občanské společnosti a zeleného hnutí byl vždy spojen i s naopak až idiosynkraticky zakódovanou symbolickou řečí materiálů, předmětů a procesů, provázaných i s autorovou vlastní pečlivě pěstovanou mytologií. V Beuysově případě jsou jak ona racionální, tak ona rituálně kódovaná umělecká řeč, spojené i s jeho teorií sociální plastiky, pojaty jako bez jakékoli nadsázky velmi vážně uchopené aktivity, které mají mít stejnou váhu v umělecké i společenské oblasti. Mohli bychom tuto janusovsky zdvojenou tvář Beuysovy tvorby díky tomu chápat i jako jakousi holistickou snahu o nalezení nové rovnováhy rozumu a tajemství duchovna v poválečném moderním světě?
V případě některých dalších umělců, kteří si podobně jako on vybudovali svoji profesní identitu právě na své charizmatickým kouzlem mytizované osobnosti, to ale vždy není tak jednoznačné. Klasickým příkladem je monumentální projekt videí Mathewa Barneyho Cremaster (1994–2002), jejž umělec pojal jako jakousi surreální performativní cestu přes řadu překážek a fází zasvěcení směrem za osvícením. Umělec zde rovněž vystupuje v hlavní roli, prochází bizarní vizualitou svých příběhů v proměnách masek a kostýmů inspirovaných zjevně holywoodskou spektakularitou i scénickou výpravou meziválečných show na Broadwayi. Je jakýmsi postmoderním Odyseem, hledajícím ve vizuálním deliriu moderní masové kultury tajemství vykoupení. Nadsázka i vážnější podtext se zde v něčem navzájem proplétají s groteskní tajuplností, analogickou té, s jakou nám zanechal svou nejednoznačnou zprávu antický autor Apuleius ve své próze Zlatý osel, v jehož případě se dodnes vede diskuse, zda je tento text pouhým humorným dobrodružstvím, nebo kódovaným podobenstvím k uvedení do některého z antických náboženských mysterií.
Hravá nadsázka a chápání sdělení především jako analogie jsou ostatně asi nejschůdnější cestou, jak se vyhnout oněm sektářským koncům řady umělců, co se postavili do rolí guruů určitých komunit, ať již si vezmeme za příklad takového Hermanna Nitscheho, zásadního představitele vídeňského akcionismu, či to, jak se původní citlivá empatie akčních rituálů Milana Knížáka z šedesátých let nakonec převrátila do manipulativní autority spojené s až kultem osobnosti umělce v jeho pozdních letech. Síla samotného uměleckého sdělení těchto autorů, stejně jako jeho schopnost nabídnout divákům či účastníkům alternativní cestu ke spirituálnímu vnímání světa, se v případě obou z nich vytrácela úměrně tomu, jak se tím jediným tajemstvím stávala role jejich fetišizovaného osobního charizmatu.
Spekulativní mystika
Specifickou oblastí, v níž se dnes v současném umění vyskytuje moment transcendentního chápání možností naší reality, je tvorba, která je inspirovaná hrou se spekulativními narativy různých oblastí současné fikce, jakými jsou literární, televizní či filmové žánry především fantaskní či sci-fi orientace. Zvlášť v oblasti performativní tvorby jsou tato díla neoddělitelně spojena s vytvořením imaginativní vrstvy naší reality, která sice prostřednictvím těl, míst a performativních událostí umožňuje divákům autentický a bezprostřední prožitek, ale současně nás vždy, podobně jako tomu je například u Larp kultury, nenechává na pochybách, že se jedná jen o zpřítomnění kolektivní simulace potenciálních řešení na půdě možných, ale přece jen paralelních světů. Řešení, která tato tvorba v těchto zvláštních laboratorních podmínkách často hledá, představuje tematika spojená s problémy současného světa, ať to je klimatická změna, sociální napětí, nebo vztah k moci technologií a kapitálu. Zatímco leckterý věřící i dnes hledá před těmito tlaky a zly současného světa útěchu a naději v mysteriu víry a řada víc alternativních duší v různých rovinách osobní spirituality, podobně jako řada pozdně modernistických umělců, hledala útěchu v oduševnělé autonomii výtvarné formy, v případě těchto aktivit můžeme hledat spíš paralely u přístupu, jenž chápe transcendenci ve smyslu víry v možnosti ovlivnit tento svět k lepšímu prostřednictvím vytváření průniků mezi světem ideálů a světem zemité reality.
Pocit symbiotického sdílení
Jako kurátor jsem před třemi lety spolupracoval s „ne-kolektivem“ umělkyň Björnosonova a kolektivem dalších přizvaných performerů a tanečníků na události „Harvesting Darkness“, která se odehrála v průběhu jednoho podvečera a večera v pražské galerii Futura a v blízkém parku. Začala ve sklepních prostorách galerie, v nichž nám posloužila jako východisko naše již předtím realizovaná stejnojmenná výstava. Průvod aktérů a diváků pak přes ulici pokračoval do nedalekého parku. Ten má charakter spíš jakéhosi malého přírodně krajinářského zámeckého parku u přilehlé vily. Nachází se v něm množství drobných architektonických objektů, prvků či soch. Je to místo v mnohém heterotopní, mezi historií a současností, mezi kulturou a přírodou i mezi neuzavřeností veřejného prostoru a původními intimními záměry autorů parku. Celá akce byla jakousi cestou, u níž nebylo pro účastníky z řad diváků zřejmé, kudy ani kam vede. Za předčítání fragmentů textů, které mohly posloužit i k jakési neurčité iniciaci a uvedení do atmosféry, celá skupina performerů a diváků prostupně navštívila různá místa v parku a byla při tom konfrontována s mnoha nezvyklými performativními situacemi. Z počátku při nich byla vyžadována spíše jen jejich pasivní přítomnost, ale postupně, paralelně se stmíváním a rostoucí intenzitou událostí směrem k fyzickému prožitku a intimitou temnoty, začali být zapojováni přímo do některých aktivit. Celý proces nebyl nepodobný tomu, jak bychom si mohli představovat postupné zasvěcování do některého z oněch antických mysterií nebo prostě postupné vnořování se do nějaké současné sekty. Zásadním rozdílem proti těmto procesům zde ale samozřejmě bylo to, že účastník při daném procesu neobětoval svoji identitu, ale pouze se čím dál víc otevíral specifičnosti zážitku a participativnímu přístupu spojenému s kolektivním sdílením.
Záměr autorek, směřující k vizi ekologické symbiózy lidských bytostí se symbolickým řádem přírodních procesů, kořenící v temné bezpečnosti humusu a z něj znovu vyrůstající reality, byl sice zcela založen na hře s fiktivním narativem, prožitek události byl ale pro účastníky velice reálný, nejen v jeho tělesné intenzitě, ale především díky citlivému uchopení atmosféry a času místa, v němž proces probíhal. V některých fázích události performeři navazovali přímý tělesný vztah se zeminou, kameny či stromy a jindy zase diváci mohli vnímat intenzivní atmosféru z jeskynních hlubin se linoucích ozvěn a šumění stékajících vodopádů. Participanti celého večera se postupně stali součástí kolektivní imerze do jiné možné reality, která vyústila do alespoň na určitý okamžik trvajícího pocitu symbiotického sdílení. Stali se pokračovateli autorkami započatého příběhu, který v nich mohl doznívat jako vnitřní ozvěna, ale i možné rozcestí jiných pohledů na okolní svět.
Mysterium svátosti biotechnologie
Pozlacená robotická ruka, která několikrát denně opakuje za asistence jakýchsi kněžek (ve skutečnosti participujícího galerijního personálu) svůj naprogramovaný rituál. Elegantní pohyby, chvíli rychlé, jindy zase nelidsky pomalé, jsou středobodem procesu, který probíhá v dalších fázích i ve všech okolních prostorách galerie, jež jsou přizpůsobeny různým jim dedikovaným funkcím. Ta se vlastně proměnila v něco, co je na hranici mezi imerzivním divadlem a chrámem jakési sekty. Všichni zaměstnanci v rámci daných pravidel přijali své alternativní role. Přesně artikulovaný itinerář úkonů, které v průběhu otevírací doby galerie provádí jak zmíněný robot, tak i jeho kněžky. Zdánlivě bezúčelné aktivity můžeme stejně tak chápat jako inscenování fiktivního narativu vystavujícího umělce nebo jako symbolickou aktivitu, ne nepodobnou mši či jinému procesu spojenému s tradičními náboženstvími.
Popisovaný výstavní projekt nazvaný Big Light zrealizoval v roce 2017 v prostorách Domu umění umělec Federico Díaz. Nabídl v něm návštěvníkům svoji vizi propojení spirituality, sdílené identity a technologie v možném budoucím světě. Diváci si sice plno informací o umělcově vizi mohli přečíst v přiložené publikaci, nicméně smysl a význam většiny dění a úkonů, které při procházení výstavou mohli sledovat, pro ně zůstal tajemstvím, skutečně ezoterickou aktivitou. Mohli jen hádat, nakolik by v celém procesu mohla hrát roli jakási fiktivní nanotechnologie a nakolik něco natolik vyspělého, že to našemu chápání může připadat jen jako magie či náboženství. Spíše si mohli při své návštěvě připadat, že vstoupili do tajného světa mysterií pochopitelných jen zasvěceným. V dané atmosféře, v níž se veškeré dění točilo především kolem zjevně nejsvětějšího rituálu robotické paže, to však vypadalo, že tím, kdo zde něco exaktně chápe, je možná jen ono umělé božstvo robotické inteligence. Mysterium svátosti biotechnologie, jejíž vizi umělec představil jako možnou spásu lidstva, se zde stalo i určitou záminkou, s níž svoji dosavadní technooptimistickou tvorbu, kterou rozvíjí již od devadesátých let, umělec zakotvil v současné civilizační krizi. Jako by chtěl znovu definovat hodnotu svého klíčového tématu ve světě, kde se vlastně technologie již stala takovým mysteriem, že jeho smysl velká část z nás není za kulisou kouzel user friendly vizuality ani schopná pochopit.
Dekolonizace rituálu?
V současné umělecké tvorbě se i v širším kontextu velmi často setkáváme s formátem performativního rituálu. Oblíbeným nástrojem k jeho strukturování jsou často postupy převzaté či inspirované modernistickou choreografií. Ostatně právě v dědictví předválečné taneční moderny a avantgardy nalezneme i podobně „šamansky“ pojaté momenty (viz například slavný Hexentanz Mary Wigman, který inspiroval i některé současné umělce). Podobně důležitou roli dnes často hraje také animistické chápání objektů jakožto fetiše. Ať již se jedná o masky, různorodé rekvizity, nebo alchymii materiálových transmutací, najdeme zde řadu paralel nejen v mimoevropském umění (především v oblastech, které koloniální modernismus označoval za tzv. primitivní kultury), ale i právě ve výtvarné praxi moderních umělců. Vytváří to určitý paradox. Řada současných tvůrců uvědoměle reaguje na aktuálně široce reflektované otázky spojené s postkoloniální situací (v poslední době můžeme sledovat intenzivnější snahy integrovat tento teoretický diskurz i do specifické středoevropské situace), současně je v jejich tvorbě ale obvyklá zjevná návaznost na zmíněné apropriační strategie klasické moderny a avantgardy. Jistě, v západním kulturním kontextu minimálně stejně silná domácí tradice ezoterického myšlení, mající své hluboké kořeny již v antické kultuře, má tento exotismus čerpající fascinovanou inspiraci z externích zdrojů asi již ve svém paradigmatu. Cesty současných umělců za hledáním alternativy novodobému pragmatismu v zónách transcendentní zkušenosti jsou v tomto ohledu samy o sobě ambivalentním labyrintem, v němž je víra v lepší svět spojena s neodvratnou nutností ho hledat i za hranicemi běžné reality.
Autor je teoretik umění, kritik a kurátor.