Od technologizace erotiky k erotizaci technologií. I tak lze ve zkratce popsat, jak ve svých románech přistupuje k tématu lásky Michel Houellebecq. Jednou je láska blaženým ostrůvkem ve vlnách všudypřítomné katastrofy, jindy nedostatkovým zbožím, určeným pro pár vyvolených.
Když se Sókratés posmíval jistému Iónovi, že není odborníkem na umění, pokud zná jen Homéra, jako by tím upřednostňoval princip techné (vědění) před poiésis (tvorbou). Techné jako obecné shrnutí všech známých jednotlivin, někdy také řemeslo, proti čemuž radikálnější poiésis ustavuje ve svém zanícení rámec nového světa (i kdyby to v případě samotného Ióna byl svět, jehož středem je Homér).
„Byl snad Bůh odborníkem, že by mohl stvořit ještě další světy?“ táže se ve vztahu k Iónovi filosof Petr Rezek. Anebo svět vzešel z poiésis? A vynalézají snad dnešní technologové nové způsoby lásky, jimiž nás podrobují vlastním úmyslům, nebo i jimi proměněné umění milovat nás dokáže strhnout k novému nevědění a nemožnosti, do nové svobody?
Přes kratší historický exkurs do vztahu lásky a techné se pokusíme především na příkladu románových úvah Michela Houellebecqa argumentovat, že souběžně s technologizací lásky dochází k mnohem zajímavější a skrytější erotizaci technologií, respektive že technologizace lásky v sobě předem zahrnuje i vlastní selhání.
Od lásky k Bohu a Rozumu
V případě Platóna je láska, tedy více než přátelský vztah mezi starším a mladším mužem, základem poznání. Tehdejší běžnou výchovnou praxi platící i pro výchovu žen Platón navíc zasnubuje s novou etikou a metafyzikou. Duše se odděluje od těla na základě spojení s rozumnou řečí, což zaručuje nejenom její nesmrtelnost, ale i nové společenské uspořádání v podobě spravedlivé obce. Zpětně se však Platónův Sókratés jeví být historicky chvályhodnější jako figura vyloučeného učitele-milence nežli jako patron budoucích totalitních zřízení, v nichž dialog degraduje v řízený výslech či láska v reprodukci.
Kanonické spojení lásky a techné představují milostné spisy římského básníka Ovidia. Láska, která byla kdysi chápána jako osudná přírodní síla s často neblahými následky, se v jeho Umění milovat definitivně integruje do rámce lidské kultury. Člověk se stává aktivním spolutvůrcem své milostné situace. Ovidius vytváří manuál, jak lásku získat, jak si ji udržet, případně jak se z ní vyléčit. A jeho dědictví přejímá i kultura středověké kurtoazie, potažmo kultura moderních libertinů až po strůjce dnešních seznamek. Tinder, Grinder či případný Kinder představují rozšíření sféry možných zásahů do samoty člověka s telefonem.
Při těchto převzetích se ale láska ocitá v područí, s Houellebecqem řečeno, „metafyzických mutací“, tedy nových pohledů na svět, ať už přicházejí s primátem křesťanského Boha či osvíceného Rozumu, a její (byť hypotetická) svrchovanost je pryč. V prvním případě se láska stává dramatem ctnosti a hříchu, které hrozí upadnout do klerikálně žádoucí konvence. A v druhém případě libertinských salonů ti rozumnější zvrhlíci zneužívají čistoty srdce těch naivnějších, jako by láska byla pouhým přeludem na cestě k ponížení.
Nešťastný triumf sexuality
Racionalizace lásky se promítla především do jejího ukotvení v biologické teorii pudů. Filosoficky na tom má patrně největší podíl Metafyzika pohlavní lásky od Arthura Schopenhauera, který spatřuje všechen její původ v pohlavním pudu směřujícímu k druhovému rozmnožování. Zatímco platonská filosofie se v zásadě ustanovila jako duchovní reprodukce mužů skrze jejich myšlenky, pro Schopenhauera je najednou tou největší „platonskou ideou“ a jedinou transcendencí dítě muže a ženy. Pohlavní instinkty nás jako druh ochraňují před vyhynutím.
Takové spojení lásky, sexu a reprodukce přejímá i následně vzniklý koncept sexuality. Západní věda počínajíc Krafft-Ebingovým spisem Psychopathia sexualis (1886) vytvořila normu takzvané prokreační heterosexuality a od ní odvozených odchylek, což dosud valné části našich současníků usnadňuje se sexuálně identifikovat, mít jasno o vlastních preferencích a zároveň s tím rezignovat na jiné pojetí lásky. (Zamítnout sexualitu jako koncept nemá vést zároveň k zamítnutí tělesných prožitků, naopak – bytost se osvobozuje od jednou daných terminologií a sama se do lásky iniciuje skrze vztahy s konkrétními druhými.)
Od dob Schopenhauerových se zajisté snížil nárok na reprodukci a posílil se moment individuální rozkoše. Rozvoj zdravotnictví a vyšší kvalita života způsobily výrazně nižší úmrtnost, došlo k přehodnocení společenské role ženy-matky, sexualita se stala polem experimentů, objevily se kondomy, potraty, hormonální antikoncepce, rozvodová řízení, internetová pornografie… A symptomem celé téhle situace budiž tvrzení Michela Houellebecqa, že láska ani štěstí už na Západě neexistuje. Jedině snad… v příští metafyzické mutaci?
Houellebecq jako zoufalý utopista
Mutacemi se odkazujeme na Houellebecqův román Elementární částice (1998, česky 2007), který skrze příběh dvou bratrů účtuje nejenom s uvolněnou atmosférou šedesátých let, ale i s celým vědeckotechnickým paradigmatem, potažmo s lidskou smrtelností. Poprvé zde Houellebecq výrazně pracuje s motivem (nedostatku) lásky a technologií, které dokážou vytvořit mnohem milostnější svět. Ještě zásadnější je tato linie v románu Platforma (2001, česky 2008), tematizujícím rozvoj sexuální turistiky. A koneckonců i v nejnovějším Serotoninu (2019, česky 2019) se s námětem lásky setkáme, byť spíše v podobě jejího odeznívání vlivem léků tlumících libido.
V následujících úvahách chceme Houellebecqovu tvorbu nazírat jako svět paradoxů, byť zpravidla promyšlenější než svět jeho přímočarých kritiků. Přes všechnu apokalyptičnost dneška frustrovaní hrdinové zmíněných románů milostné příběhy zažívají. Většinou však s tragickými konci – jejich vyvolené páchají sebevraždy z důvodu náhlé invalidity či rakovinového bujení, jinou roztrhá teroristický útok, další žije s dítětem, které je vnímáno jako nepřekonatelná překážka obnovení milostného vztahu … S výjimkou biologa Djerzinského – jednoho z bratrů v Elementárních částicích – jsou tito muži posedlí kultem ženské vaginy, a protože „nežijeme v pornografii“, jsou mimo své románky odsouzeni k masturbaci, depresím či sexu s prostitutkami, jejichž fyzická přítomnost je pro jednoho z nich „posledním záchvěvem lidskosti“. Tahle heteronormativní optika přeje spíše soucitu s pedofilem platícím holčičce za svlékání než s homosexuálem a zajisté nevede k vyhlídce šťastné rodiny. Přesto narazíme i na velmi protimužské výpady typu: „Je možné, že v minulých dobách, kdy žilo hodně medvědů, měla mužnost svou zvláštní a nezastupitelnou roli; očividně už několik století však muži nejsou v podstatě k ničemu. Občas zahánějí nudu partičkami tenisu, což je menší zlo; občas ale také považují za užitečné ‚popostrčit dějiny‘, tedy především vyvolávat revoluce a války.“ A v reakci na zbytečnost, až škodlivost mužů adoruje vypravěč ženské kvality, daleko za hranice pouhého sexuálního objektu.
Houellebecq nás tolik nezajímá tam, kde je tradiční a kde v podstatě navazuje na mužské erotické romány typu Davida H. Lawrence či Henryho Millera. Tomu prvnímu se podobá vzýváním ženské inteligence a určitým anticivilizačním podtónem při oprašování konstant jako láska, něha či rozkoš. S Millerem souhlasí v tom, že všechno je už nezvratně zničené a návrat do venkovské idyly není možný, i jeho hrdinové jsou zoufalci z měst, vděční za užmoulaný blowjob. Houellebecq se ale liší tím, že se nehodlá millerovsky zamilovat do bídy. Na to mají jeho postavy většinou víc finančních prostředků i soustředěnější mysl (jejich zoufalství je rázu emočního), a tak pátrá po nových utopiích pro naši dobu. Mystika, poezie, ba ani filosofie nestačí. Proti vědeckotechnické epoše lze bojovat pouze novou technologií. Novým spojením poiésis a techné…
Klony, sexturismus či šťastná islamizace
V případě Elementárních částic je tou novou technologií objev klonování člověka, respektive nahrazení lidí mnohem dokonalejšími replikanty. Láska se tak definitivně odděluje od reprodukce, noví jedinci budou navíc zakoušet sexuální rozkoš nikoli jen pohlavními orgány, nýbrž celou pokožkou. Díky sdílenému genetickému kódu zanikne dosavadní uctívání individuality ve prospěch tajemného spříznění, jaké znají dvojčata. Tyhle vize se paradoxně uskuteční zásluhou asexuálního vědce Djerzinského, mnohem víc však odpovídají představám jeho frustrovaného bratra Bruna. Jsou potomky hippiesácké (hipísácké)matky, která dala přednost vlastní sexuální svobodě před výchovou, první byl vychován babičkou a druhý ústavem. A byť se kniha staví proti dědictví šedesátých let zhruba stejně nelítostně jako nejnovější Tarantinův film Tenkrát v Hollywoodu (2019), je nakonec spíše jeho fantaskním potvrzením. Nová „mutace“ propojí vědu s duchovním obsahem New Age, aby se oprostila především od dosavadního racionalismu, potažmo od nemoci a smrti. Ne náhodou se Houellebecq přiznává k tomu, že ho ovlivnil Aldous Huxley.
Houellebecqova Platforma se vydává směrem k milostné utopii cestou kapitalismu. Hrdina najde svou lásku na zájezdu v Thajsku. Vyklube se z ní vysoce postavená osoba v cestovním ruchu a díky osudné pracovní příležitosti se jim podaří rozjet mezinárodní sexuálně turistickou síť. Problémy s vykořisťováním žen jsou poněkud zlehčeny logikou „win-win“, jakož i vnímáním prostituce jako něčeho všeobecně žádoucího, jakmile se lidé Západu už zapomněli milovat. Tento sen ukončí až násilí fanatizujících se předměstí, přesněji řečeno útok teroristického atentátníka (román byl vydán krátce před 11. zářím 2001). Je také příznačné – a dá se to sledovat už v Elementárních částicích –, že současná láska nevyžaduje sexuální věrnost, naopak její součástí je smluvní střídání partnerů například ve swingers klubu.
Více či méně pochybnými utopiemi disponují i další autorovy romány; ať už Možnosti ostrova, rozvíjející budoucnost věčně mladých replikantů v časech po apokalypse, anebo Podvolení o šťastném ovládnutí západního světa islámem. Houellebecq zkrátka není smířený se současností a přinejmenším nás nechává nahlédnout do reakcionářských rájů-pekel, které si leckterý reakcionista neumí zatím představit. Jeho mužské postavy většinou touží po lásce a zároveň nejsou schopní (schopny) milovat. Jejich ideálem je žena obětavě jim poskytující rozkoš, ve vztahu s nimi až z nepochopitelných důvodů šťastná (jsou zábavní a předvídatelní?). A jejich největším nepřítelem je osamělé stárnutí.
Zlá a dobrá technologie
Vědec Djerzinski má asi nejblíže tradiční představě o nelidském technologovi, jehož bádání ohrožuje lidstvo. Připomíná jednu z definic technologie jako „snahy o život jiným způsobem než životem“. Či skeptičtěji řečeno se spisovatelem Maxem Frischem: „Technika je trik, jak zařídit svět, abychom ho nemuseli prožívat.“ Avšak Houellebecq je už dalek humanistickému (humanistického) patosu Frischova kultovního románu Homo faber (Faber) (1957, česky 1967), který s technologií soupeří osudem antických rozměrů (cynický inženýr se nevědomky zamiluje do vlastní dcery). Djerzinského už žádný osud překvapit nemůže; existence nevlastního bratra či kamarádky z dětství, která ho má ráda, působí spíš jako prosté náhody. To jeho plná oddanost vědě umožní nový, milostnější svět, jemuž drtivá většina lidstva přitaká a obětuje se.
Jak je to tedy s láskou u Houellebecqa? Co z ní zůstává, pokud ji lze oddělit od reprodukce i sexuální věrnosti? Nebo ji můžeme oddělit od sexuality úplně? Někdy Houellebecq dává najevo spíš posedlost sexem – jako poslední možností existence – než láskou, která už neexistuje. Na druhou stranu má hrůzu z jeho „tržní povahy“ (s výjimkou Platformy), tedy že i v sexu probíhá silná selektivní hierarchie – někteří střídají různé partnery, zatímco mnoho dalších zcela selhává. A tak autor, srdcem na straně těch druhých, sní o jakémsi sexuálním komunismu, který vzácně a dočasně umožňuje v tomto světě vztah s osvícenou ženou. Tehdy si ale všímá významu i něčeho jiného než poskytování rozkoší, jako je například spánek ve dvou, laskavost, něha téměř mateřská, přítomnost štěstí. A láska, podle něj pro ženy mnohem samozřejmější, je tak jakýsi blažený heteroostrůvek ve vlnách všudypřítomné katastrofy.
Tam, kde Houellebecq ve jménu lásky načrtává celé utopické světy, jedná se buď o nebezpečnou vizi lásky jako splynutí, nebo o model podle pravidel západního kapitalismu, ne-li vizi v souladu s Alláhovou vůlí. Třebaže jde o alegorie toho, co se už opravdu v dnešním světě odehrává, jen v jiných měřítkách, poučení z Houellebecqa může znít takto: láska je schopná vytvářet poiésis i techné zároveň. Zůstane-li pouhou poiésis, stane se přehlíženou trhlinou uvnitř světa, na který rezignuje. Světa „zlého“ kapitalismu, „zlých“ technologií, „zlé“ civilizace… Pokud se láska sama stane i technologií, teprve pak může způsobovat společenskou změnu. Jestliže Houellebecq něco umí, je to psaní příběhů o přechodu od milostné poiésis k techné. Problémem je, že selhává v rovině poiésis. Zde nedokázal být sám sobě umělcem, překonat svou danost. A jeho pojetí lásky tedy logicky koresponduje především s fundamentalistickými představami světa, spíše než aby svět otevřel odlišnostem (proto je působivější v momentech selhávání než vzácného štěstí).
Sen o jiné lásce
Kdo je dnes skutečně zamilovaný, ten je láskou povolán stát se technologem, inženýrem, politikem lásky. Vyčerpat svou lásku v kvaziromantických představách o nějaké privátní intimitě vedoucí k založení rodiny je obhajitelné jen v případě, že jsme si téhle situace plně vědomi a nehodláme ji zneužít k teroru ostatních. Důležité je poukazovat na nesamozřejmost vztahu lásky a plození či lásky a sexuality, s respektem k různosti milostných vztahů. Pravděpodobně každý z nás žije v mnoha vztazích najednou: miluje partnera, člena rodiny, zvíře, Boha, své učitele, rituály, místa v prostoru… Pouze tyto city nejsme zvyklí běžně za lásku označovat. Erotické pouto plně nezaniká ani v případě rozchodů a rozluk, dokonce lze navazovat vztahy i s neexistujícími bytostmi. A není nutné, aby těchto vztahů bylo co nejvíc, někdy i jediný vztah, jediné setkání má moc iniciovat člověka do lásky, v níž se teprve stává člověkem (?). Smysluplné jsou zvláště vztahy, které překlenují dosud existující hranice, a zpochybňují tak všeobecné zdroje úzkosti a strachu. Milovníci se tehdy jeví jako vetřelci, cynici, nepřátelé…, přitom to oni přinášejí kulturu života.
Zní to příliš poeticky? Především je třeba zvážit platnost romantického a moderního mýtu lásky. Lásky jako něčeho privátního a biologického. Současně oživujme erotické mýty, ovšem prosté patriarchálních představ starých Řeků; perspektivou nám může být queer imaginace. Každý nově zohledněný typ lásky je malou subverzí dominantních společenských hodnot, které krátké období oslav svobody v letech devadesátých vyměnily za posedlost ochranou a bezpečím. Právě lhostejnost a bezpečí jsou velkými potírači milostných a nebezpečných vztahů.
O tomhle všem se dají psát knihy, pořádat přednášky, performovat … Jak z toho ale udělat techné? Odsud dál už následuje snění… Rozvíjejme erotické školství, které by rozumělo vztahům a iniciacím jako způsobům poznání. Zakládejme solidární komunity, pozitivně zohledňující nejenom erotický potenciál lidí, ale především naši nelidskost, v níž bychom navázali hlubší spojení s přírodou. Vynalézejme technologie, které transcendují přírodu, kde je ona sama násilná či vyprahlá. A politice rozumějme jako sféře erotických vztahů, tedy jako tomu nejdůležitějšímu místu citové obrody, aniž bychom hned trvali na založení Ministerstva lásky… A za stavu trvalého rauše vyčkávejme příchodu velkého Nihilisty, našeho melancholického potomka, který nás ve správný čas prokleje a vydá se jiným směrem.
„Láska je vzpurné ptáče/ které se nedá zkrotit/ a zbytečně je voláme/ když samo přijít odmítá/ Nic na něj nezabírá/ hrozby ani sliby/ Jeden pěkně mluví/ druhý zase mlčí/ A tomu druhému já přednost dám/ Nic sice neříká, ale líbí se mi.“
Autorka je herečka a filosofka
Autor je básník a komparatista
- místo v esejistické soutěži Technologizace lásky v 21. století, podpořené Státním fondem kultury.
