Nerůst, nebo mnohorozměrný rozvoj? 

Pojem „nerůst“ obsahuje řadu pozitivních významů, ale svým negativním laděním mnoho lidí odrazuje. Vyvolává také určité kognitivní zkreslení reality, jež se projevuje v koncepci „nerůstového komunismu“ japonského marxisty Kohei Saita. Není proto vhodné navázat na vizi „mnohorozměrného rozvoje“, kterou v šedesátých letech vypracoval Radovan Richta?  

Perla v trní 

Jsou slova, která jsou mrtvě narozenými dětmi, byť v sobě mají životný a dalekonosný obsah. Pojem „nerůst“ vyjadřuje oprávněnou kritiku současného systému zaměřeného na nekonečný růst a stanovuje cíle a strategie, které jsou v některých bodech blízké snad všem, kdo vnímají klimatickou krizi. Tento pojem se nejprve objevil v románských jazycích, kde má odlišné ladění než v angličtině, češtině, slovenštině a dalších jazycích. Francouzský výraz „la décroissance“ a italský termín „la decrescita“ odkazují na rozvodněnou řeku, která se po katastrofálních záplavách zmenšila a vrátila se do normálního stavu. Na první mezinárodní konferenci o nerůstu konané v Paříži v roce 2008 se prosadil anglický pojem „degrowth“. V angličtině vyvolává představu snížení růstu, v češtině a slovenštině navozuje dojem, že je to zastavení každého růstu. Angličtina rozlišuje „degrowth“ a „agrowth“, v češtině toto rozlišení zatím chybí. „Degrowth“ by se snad mohl přeložit jako „odrůst“.

Noam Chomsky poznamenal: „Když mluvíte o ,nerůstu‘, děsí to lidi. Je to stejné jako říct, že zítra budete muset být chudší než dnes, ale tak se to nemyslí.“ Chomského komentář potvrzují výzkumy politických psychologů. Ty ukazují, že počáteční negativní asociace, které vyvolávají pojmy spjaté se zmenšováním jako „nerůst“, způsobují, že na nevědomé úrovni vnímáme negativně všechny další informace k takovému pojmu. Někteří dokonce upozorňují na zpětnou psychickou reakci. Lidé spontánně pociťují odpor k „nerůstu“ a reagují tím, že na protest vyznávají „růst“. Je to příklad negativního výrazu, jehož pozitivní obsah je pro většinu lidí těžko stravitelný. Dlouho se neobjevil pojem, u něhož je takové napětí mezi formou a obsahem. Vyjadřuje pozitivní obsah v psychologicky odpuzujícím hávu. Jeho obsah vypadá jako perla v trní.

Od zeleného moralizování ke kritice kapitalismu 

Od začátku sedmdesátých let, kdy Římský klub vydal zprávu Meze růstu, se rozšiřuje povědomí o tom, že ekonomický růst nemůže být nekonečný. Jsou tu jisté hranice dané velikostí planety. Od zmíněné první nerůstové konference přichází další krok: nastolení vize společnosti, která přestane používat HDP jako své měřítko a imperativ růstu opustí. V poslední době si řada enviromentálních teoretiků a aktivistů uvědomila, že nekonečný růst nepramení pouze v konzumní morálce většinové společnosti, nýbrž je to imperativ samotného kapitalismu. Po několika desetiletích morálně ekologických výzev k omezení konzumu se nic nezměnilo. Ručičky na pomyslných hodinách, které ukazují zbývající čas před vypuknutím klimatické katastrofy, jsou těsně před dvanáctou. Environmentální hnutí se v poslední době odklání od zeleného moralizování a přiklání se ke kritice kapitalismu, jak o tom svědčí nedávná vyjádření Grety Thunberg.

V environmentálním hnutí probíhá rozpomenutí na základní vlastnost kapitálu, jíž je nekonečná akumulace, kterou vyjadřuje Marxův vzorec: P − Z − P´. P symbolizují peníze, které se promění ve zboží (Z), a zboží se promění ve více peněz, než bylo na začátku. Tento proces se opakuje donekonečna. Kdyby se zastavil, postupně se zhroutí celý ekonomický a sociální systém. Většina společnosti vstupuje na pracovní trh, kde prodává svou pracovní sílu jako zboží (Z). Kdyby se přestala nakupovat, většina lidí nebude mít práci a tím ztratí často jediný zdroj životních prostředků. Značná část společnosti je nucena podílet se na systému, který musí nekonečně růst bez ohledu na enviromentální následky.

Mnozí teoretici nerůstu proto dospěli k logickému závěru, že nerůst je v kapitalismu nemožný, a tudíž kapitalismus je třeba nahradit jinou společností. Ta bude více demokratická a méně vlastnicky hierarchická než ta dnešní. Jeden z nejznámějších teoretiků nerůstu Jason Hickel tvrdí, že nerůst lze uskutečnit pouze v demokratickém ekosocialismu. Kohei Saito, autor nerůstového manifestu Slow Down (Zpomalte), který se stal světovým bestsellerem, představuje vizi „nerůstového komunismu“. V něm se na vyšším technologickém stupni má obnovit stacionární systém, který byl v archaické společnosti. Díky tomu překonáme trhlinu v látkové výměně mezi lidmi a přírodou („metabolic rift“), která se rozevřela při vzniku kapitalismu. Ten proměnil přírodu v pouhý zdroj surovin k nekonečnému růstu a trhlinu není schopen zacelit.

Komunismus a Saitovy černé brýle 

Kohei Saito v knize Marx in the Anthropocene. Towards the Idea of Degrowth Communism (Marx v antropocénu: K ideji nerůstového komunismu) rozvinul vizi nerůstové společnosti tak detailně jako dosud nikdo jiný. Saito provádí převratnou intepretaci Marxe, při níž vychází z jeho poznámek k třetímu dílu Kapitálu, které poprvé vyšly až v roce 2015 pod názvem Marx’s Economic Manuscript of 1864–1865 (Marxovy ekonomické rukopisy z let 1864–1865). Objevně ukazuje Marxe v jiném světle než téměř všichni jeho vykladači, počínaje Engelsem a konče Axelem Honnethem. Marx není „produkcionista“, podle něhož jsou produkční síly alfou a omegou lidských dějin. Saito objevil jiného Marxe. V návaznosti na dílo Johna Bellamyho Fostera a dalších ekologických marxistů zdůrazňuje, že Marx byl prvním ekologickým myslitelem. Uvědomil si závislost společnosti na přírodě a rozpoznal, že trhlina v látkové výměně mezi kapitalismem a přírodou se bude zvětšovat. Čím více se produktivní síly rozvinou, tím více se kvůli kapitálu vykořisťuje příroda. Kapitál je krátkozraký: ničí přírodu, na níž existenčně závisí. Nedojde-li ke včasné změně společnosti, příroda bude zničena a nastane doba ekologických katastrof. Pozdní Marx podle Saita opravuje své produkcionistické sklony a již nehlásá, že komunismus přijde až poté, co kapitalismus plně rozvine své produkční síly. Do té doby kapitalismus vytěží planetu natolik, že bude obtížné její přírodní systém obnovit a komunismus bude mít těžké začátky.

Saito také popisuje, že pozdní Marx odmítal eurocentrismus a zkoumal neevropské komunity, v nichž se zachovaly komunistické pospolité vztahy. Nesdílel naivní představu, že pokrok produkčních sil automaticky přináší lepší způsob života. Vážně se zabýval „živoucím komunismem“ v předkapitalistických společnostech a v prehistorických kmenech. V jednom dopise se Engelsovi svěřil, že s překvapením nalézá „to nejnovější v tom, co je nejstarší“. Uvažoval také o tom, jak neevropský či předkapitalistický „živoucí komunismus“ přenést do podmínek západní společnosti, která se vinou kapitalistického produkcionismu stala jednorozměrnou.

Saito pak dovozuje, že pozdní Marx změnil své pojetí komunismu a spatřoval v něm především společnost nerůstu. Jeho kniha představuje výzvu, abychom zapomněli na zažité pravdy o Marxovi a v jeho díle viděli navigaci v rozbouřeném moři dnešního světa, která nás povede ke společnosti, jež překoná nebezpečně hlubokou trhlinu mezi námi a přírodou. Výraz nerůst však působí jako kognitivní černé brýle, které sedí na Saitových očích a zkreslují jeho vnímání stěžejních pojmů.

Démonizace produkce 

Saito tvrdí, že v postkapitalistické společnosti se nebudou rozvíjet produkční síly. Kdyby se rozvíjely, propadli bychom prý modle růstu. Proto se kriticky vymezuje i vůči ekosocialismu, který s jejich rozvojem počítá. Produkční síly se kvůli jeho brýlím mění v démona, jehož je z komunismu třeba vyhnat a střežit všechny brány, aby se v nějakém převleku nevrátil. Tento teoretik přitom neodepisuje technologie jako takové a vyjadřuje názor, že nerůstový komunismus zachová technologické výdobytky kapitalismu a určité technologie dále rozvine. Budou to technologie, které umožní nahradit lidskou práci ve špinavých provozech a neoblíbených zaměstnáních. Nové technologie mají snížit celkové množství práce, které je nutné k zajištění chodu společnosti. „Říše nutnosti“, jak to zve Marx, se zmenší. Saito počítá s tím, že technologie zvětší „říši svobody“, která podle Marxe spočívá v množství našeho volného času. Saito se obává, že do nerůstového komunismu pronikne démon produkce, a proto se vyhýbá tomu, aby nové technologie nazval pravým jménem – produkční síly.

Jsou tu však také jiné nové technologie, o nichž se Saito a další teoretici nerůstu prakticky nezmiňují, a přitom jsou důležité pro odvrácení klimatického kolapsu. Takovou technologií je především fúzní reaktor, jehož vývoj má být dokončen kolem roku 2050. Bude to vysoce účinný bezemisní zdroj energie, který bude obnovitelný a bezpečný. Surovinu ke štěpení bude možné získávat z vody a z dalších dostupných látek. Tento převratný zdroj energie však může přijít pozdě. Jeho vývoj brzdí nedostatečné finanční a lidské kapacity, neboť neoliberální trh není schopen koncentrovat prostředky na určitý společensky významný úkol.

Není tudíž potřeba odložit Saitovy černé brýle nerůstu? Na hypotetický komunismus se podívejme jako na systém, který díky své nezávislosti na neoliberálním trhu dokáže uvolnit co nejvíce prostředků na urychlený vývoj nových enviromentálních technologií, jakou je fúzní reaktor. Podobným směrem uvažuje Naomi Klein v knize Tím se všechno mění. Kapitalismus versus klima. Jako příklad uvádí ekonomiku Velké Británie během druhé světové války, kdy se díky politickým rozhodnutím podařilo přeorientovat velkou část výroby na válečný průmysl. Jiný příklad dává sovětská plánovaná ekonomika, která v určité době měla schopnost podivuhodně rychle přesměrovat velké množství prostředků a výrobních kapacit na úkoly, které byly otázkou přežití, jak tomu bylo po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem.

Slavoj Žižek uvádí další příklad, a to válečný komunismus v době ruské občanské války. Hrozila katastrofální porážka, a proto byly zrušeny všechny zavedené ekonomické vztahy a nastolen „komunismus“, který umožnil bezprostředně využívat všech zdrojů země. Žižek píše, že environmentální krize spolu s dalšími krizemi se natolik prohloubily, že kvůli našemu přežití nezbývá než zavést opatření válečného komunismu. Saito by s válečným komunismem a dalšími příklady nejspíše souhlasil, avšak proč potom démonizuje rozvoj všech produkčních sil?

Mnohorozměrná vize Radovana Richty 

Radovan Richta se svým týmem vydal v šedesátých letech knihu Civilizace na rozcestí, v níž vykreslil mnohorozměrnou vizi nové civilizace. Kniha se tehdy stala světovým bestsellerem a není od věci na ni upozornit v souvislosti se současnými debatami o budoucnosti. V tomto vizionářském díle je jistě mnoho dobově podmíněných představ a pojmů, avšak nalezneme v něm několik styčných bodů s koncepcemi nerůstu.

Kniha Civilizace na rozcestí je výsledkem interdisciplinárního výzkumu, jehož se účastnili filozofové, sociologové a ekonomové, a proto neupadá do jednostranností, které se objevují u Saita a dalších teoretiků nerůstu. Richtovou základní myšlenkou je, že mnohorozměrný rozvoj člověka nelze měřit pomocí čistě ekonomických ukazatelů, a přitom neměřitelný lidský rozvoj je předpokladem nové civilizace, v níž bude kvantitativní ekonomika nahrazena ekonomikou kvalitativní. Saito sice také píše, že v komunismu se budou svobodně rozvíjet lidské schopnosti, neuvažuje však o tom, že jejich neměřitelný rozvoj může být ekonomickým činitelem.

Richta vychází z Marxe, který v Rukopisech „Grundrisse“ rozpoznal, že samotné vědění se stane produkční silou, kapitalismus však nebude schopen nezměřitelné vědění zhodnotit. Tento systém stojí na úzkém základě, jímž je honba za měřitelným ziskem, a proto nerozšiřuje sféru volného času, v níž jsou kořeny vědění. Kapitalismus proto jen obtížně přejde k vyššímu stupni produkčních sil, který předpokládá ekonomicky neměřitelné rozvíjení lidských schopností. Komunismus pak opustí kapitalistickou kalkulaci a zvětší „říši svobody“, v níž se budou rozvíjet všechny stránky lidské bytosti. Mnohorozměrný lidský rozvoj umožní kvalitativní proměnu produkčních sil. Richta píše, že „krása a cit je stejně nepostradatelná jako rozum a účelnost“. Estetika je podstatnou dimenzí lidské tvořivé síly, a proto je třeba budovat esteticky působivý veřejný prostor a posílit roli umění v lidském životě. Saitovi tento vzájemný vztah mezi „říší svobody“ a kvalitativní ekonomikou bohužel uniká.

Další věcí je otázka plánování. Saito si uvědomuje její význam. V rozhovoru s Antonínem Horčicou Nesmíme se bát kritizovat kapitalismus se vyjadřuje tak, že vše nemůžeme nechat na trhu a že bez demokratického plánování to nepůjde. Teprve díky němu bude možné sladit společenské potřeby a meze planety. Možnost plánování se mu jeví jako důležitá věc a chce se jí zabývat v další knize. Richta si však tuto otázku položil již v šedesátých letech a v podstatě jako první vypracoval obrysy kybernetického plánování, které zohlední automatizaci výroby a elastické změny společenských potřeb. Později nezávisle na Richtovi vytvořili detailní model kybernetického plánování W. Paul Cockshott a Allin Cottrell v knize Kybersocialismus. Uvidíme, jak se s touto otázkou vypořádá Saito. Je možné, že díky myšlence demokratického plánování změní svůj pohled na produkční síly.

Mnohorozměrný růst a kosmický obzor 

Richta razil pojem mnohorozměrný plánovitý růst, který vyvolává jiné představy než „nerůst“. Přesto Richtův pojem kvůli špatnému zvuku slova růst navrhuji upravit na výraz mnohorozměrný rozvoj. Domnívám se, že tento výraz rozevírá pozitivní významy postkapitalistické společnosti. Vizi mnohorozměrného rozvoje můžeme pojímat tak, že obsahuje základní myšlenky nerůstu. Ekonomika se zmenší díky tomu, že se změní charakter produkce a omezí se nadbytečné množství výrobků, například dvacet značek téměř identických mobilů s mnoha nepoužívanými funkcemi. Zároveň vzroste kvalita produktů a prodlouží se jejich životnost. Uvolní se také zdroje pro vývoj nových environmentálních technologií, které umožní rychle dosáhnout výrazného snížení emisí skleníkových plynů. Dále se rozvinou technologie, které zmenší lidskou dřinu a špinavou práci. V postkapitalistické ekonomice se zvětší množství volného času a promění se povaha kultury i sportu. Tyto oblasti nebudou kolonizovány imperativem výkonu, nýbrž budou svobodné a nepřímo budou ovlivňovat ekonomiku. Tyto představy vesměs nalezneme v trnité podobě také u Saita, Hickela a dalších teoretiků nerůstu.

Rozdíl je v tom, že vize mnohorozměrného růstu otevírá obzory, které jsou v koncepcích nerůstu jen pootevřené či zůstávají uzavřené. Pojem mnohorozměrný růst odkazuje k Marcuseho pojetí mnohorozměrného člověka. Tento kritický teoretik píše, že po překonání kapitalistické represivně výkonové společnosti se uvolní tvůrčí, imaginativní a vztahové síly člověka. Při vyslovení slova „nerůst“ málokoho napadne, že se tím myslí vytvoření podmínek k rozvoji lidských schopností. Teoretici nerůstu se kloní ke stacionárnímu pojetí společnosti a není mi jasné, jak takto nehybnou společnost chtějí skloubit s rozvojem lidského vědění, představivosti a umění, z nichž vždy přijdou podněty ke společenským změnám.

Marx chápal komunismus jako konec animální prehistorie lidstva a začátek specificky lidských dějin. Komunismus tudíž není stacionární společností ustálenou na určitém stupni, nýbrž umožňuje další vývoj, který jistě přinese převratné objevy, poznatky a technologie, o nichž nemáme tušení. Na komunismus se můžeme dívat tak, že představuje společnost, která zacelí trhlinu v látkové výměně mezi lidmi a přírodou, a díky tomu bude dlouhověká a možná „věčná“. Na základě harmonizovaného vztahu s přírodou však bude probíhat mnoho kognitivních, technologických, sociálních a kulturních změn, z nichž některé se ukážou jako slepá ulička. Budou nastávat návraty a nová hledání. Vezměme vážně Althusserova slova, že „budoucnost je dlouhá“. Pokud uvažujeme o komunismu, je třeba myslet v řádu staletí a tisíciletí.

V teoriích nerůstu jsou sice náběhy k tomuto pohledu na komunismus, avšak jeden obzor v nich zůstal uzavřený. Saito, Hickel a další myslitelé nerůstu se oprávněně zaměřují na meze planety Země jako na absolutní limit lidské civilizace. Opomíjejí však další obzor – obzor kosmický. Jestliže se nám podaří napravit trhlinu v látkové výměně mezi lidmi a planetou Zemí, vzniknou podmínky k mnohorozměrnému rozvoji lidstva a ke vzestupu kvalitativních produkčních sil. Společenské zdroje bude možné mnohem více než dnes nasměrovat na zkoumání vesmíru a na rozšiřování oblastí, kam dokážeme proniknout. Pokud se jednou vydáme tímto směrem, změní se samotný předpoklad teorie nerůstu. Planeta Země přestane být naším absolutním limitem, neboť naším obzorem se stane něco nekonečného: vesmírný prostor.

Autor je filozof. V současnosti působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze a na Univerzitě Karlově v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na současnou kontinentální filozofii, dějiny idejí, politické a společenské myšlení. Jeho nejnovější vědeckou monografií je Doba přechodu: Tranzitní ontologie a dílo Alaina Badioua (2021). 

Text vychádza s podporou pražskej kancelárie Heinrich Böll Stiftung.