Snění o abolicionistickém feminismu

[varování před citlivým obsahem]: rasismus, státní násilí, sexuální obtěžování

„Moderní budování státu je povětšinou projekt interní kolonizace, kterému se, stejně jako v imperiální rétorice, přezdívá civilizující mise.“
– James C. Scott, Seeing Like a State: How Certain Schemes to Improve the Human Condition Have Failed (1998)

Minulý rok 31. března 2021 jsme vydaly*i druhou epizodu našeho Rozpustilého podcastu s názvem „Na obranu Cancel Culture“, čímž jsme se staly*i jedněmi z prvních, kdo vnesl repetitivní páchání a systematické zamlčování sexualizovaného násilí v českém parlamentu do světla veřejné diskuse. Medializace „kauzy Feri“ byla pro nás dvě*a unikátní, extatická a vyčerpávající. Pro některé se však stala záminkou platformizovat karcerální feminismus, jehož cílem je zvýšit počty zatčení, odsouzení a uvěznění mužů obviněných z násilí na ženách. Násilí je nástroj dominance a v patriarchátu je používán v mnoha různých formách k tomu, aby se poslušně rodili zítřejší synové národa. Právě proto, že násilí na feminizovaných tělech je nedílnou součástí reproduktivní heteronormativity, nikoli ojedinělou chybou systému, musíme s intencí přemýšlet nad způsoby, jakými pracovat na hluboké a udržitelné transformaci. Jak směřovat naši práci tak, aby se podobné ublížení už nikdy nestalo? Zamýšlíme se nad tím, jak se nenechat omámit atraktivitou jednoho velkého úderu pomsty, kterým rozboříme patriarchát. Spoléhat se na stát je totiž krok, kterým bychom nevyhnutelně legitimizovaly*i jeho patriarchální řád v naději, že státní represivní složky využijeme pro naše feministické cíle. Taková vidina by ale zapomněla na otázku intersekcionality: Kdo si vůbec může dovolit zavolat policii o pomoc? Našim místem není hodnotit rozhodnutí jednotlivých přeživších, jak přemýšlet nad zodpovědností, místo toho bychom rády*i rozproudily*i snění o světě bez trestající spravedlnosti napříč našimi feministickými kolektivy.

Spravedlnost založená na trestu

Neudělala jsi úkol? Tady máš pětku. Styď se. Máš zaracha. Masturbuješ? Styď se. Aby si elity přivlastnily potěšení a zisk, musí disciplinovat svůj plebs. A tak se stalo, že já i ty jsme vyrostly*i ve velmi specifickém typu přemýšlení o konání spravedlnosti, a to takovém, který je založený na trestu. Dejme tomu, že někomu ukradneš kabelku a následně ti soudce uloží hodiny veřejné služby. Posune se ale něco? Nejenže pořád nemáš co do úst, teď se navíc topíš v zostuzování za to, cos udělala. Tenhle příklad poukazuje na hlavní atribut spravedlnosti založené na trestu, který je zároveň hlavním bodem její kritiky, a tím je reprodukce hierarchií. Původní materiální nerovnost, která byla podhoubím této krádeže, zůstane nezměněna, a naopak zostuzováním pachatelky a házením viny na ni samotnou spíše potvrzena.

Hlavními institucemi trestající spravedlnosti jsou policie a vězení, které se tak moc etablovaly v našem chápání moderní společnosti, že je pro mnohé nemožné si vůbec představit budoucnost bez nich. Tak jako mnoho jiných před námi jsme i my investovány*i do práce Angely Davis, a to hlavně proto, že identifikuje „vězeňský industriální komplex“ jako nástroj kapitalismu i rasismu zároveň. Ve středoevropském kontextu dřímá neochota přiznat, že historie vzniku policie je neodmyslitelně spjata s transatlantickým obchodem se zotročenými lidmi. Vězení je ale výhodný byznys jak pro trh, tak pro stát i v České republice. Na mysl přichází například subdodavatelské montovny bezpečnostních pásů do škodovek na Mladoboleslavsku, které dlouhodobě profitují z vězeňské práce. S tím, že Škoda Auto, a. s., je zároveň největším plátcem daně z příjmu v České republice. Mluvčí Vězeňské služby ČR Petra Kučerová řekla iDnes.cz, že si vězni vydělají nejčastěji do 70 % minimální mzdy, přičemž nemají nárok na dovolenou ani nemocenskou nebo být vypláceni za víkendy. Po propuštění je navíc člověk se záznamem v trestním rejstříku diskvalifikován na trhu práce. Navzdory tomu, co nás učily*i, vězení není místem nápravy a transformace, ale místem, kde kapitalismus trestá, individualizuje, patologizuje a cyklí chudobu.

Intersekcionální argument proti karcerálnímu feminismu

Jeden z argumentů proti karcerálnímu feminismu vychází z anarchistických kritik. Pro anarchistky je samotná existence jediné entity, která určuje, co je dobro a co je zlo, a která libovolně autorizuje a páchá násilí, zatímco však sama zůstává nedotknutelnou, zhoubná. Feminististická teoretička Catharine MacKinnon dokonce chápe Stát a jeho násilí „ospravedlněné“ zákony jako třeba kriminalizaci umělého (a přirozeného) ukončení těhotenství i sexuální práce, nucenou sterilizaci nebo policejní útoky na trans ženy, jako pouhou kodifikaci genderově podmíněného násilí. Uvědomujeme si však, že argument proti karcerálnímu feminismu, který je založen na destrukci Státu jako takového, nemusí být pro mnohé svůdný, a proto nabízíme argument intersekcionality.

Snaha přinutit policii brát domácí a sexualizované násilí konečně vážně krystalizuje možná i díky medializaci kauzy Feri, ale rozhodně kvůli počtům domácího násilí, které od první vlny covidových opatření vzrostly až o polovinu. Zatímco v česko-slovenském prostředí karcerální feministky obvykle mluví o zvyšování počtů a rozsahu trestů za znásilnění, v USA Joe Biden protlačil Violence Against Women Act a plošné povinné zatýkání, kdy policie při případech domácího násilí musí někoho zatknout, a to bez ohledu na přání oběti. Černé feministky i kriminologické sociologické výzkumy však již léta dosvědčují, že tyto metody jen pohánějí další policejní násilí na těch nejmarginalizovanějších komunitách, a to i vůči samotným obětem.

Kdo si nemůže dovolit zavolat policii? A jaké mohou být jejich důvody? Nejmarginalizovanější komunity, jako jsou migrantky s nejistým legálním statusem, nejchudší komunity a komunity znevýhodněné etnicitou a rasou, jsou statisticky častějšími obyvatelkami věznic. Oběť z takového sociálního prostředí zavoláním policie jen zvyšuje riziko deportace, zatčení sebe a svých rodinných příslušníků nebo odebrání dětí. Pokud policie totiž nedokáže identifikovat „primárního agresora“, zatknou oba přítomné. Kriminoložka Olivia Hinerfeld ale ukazuje, že tato praxe vede k tomu, že černé ženy budou spíše zatčeny, pokud v sebeobraně ublíží partnerovi, než bílé ženy ve stejné situaci. Rozsáhlý kriminologický experiment, který proběhl v Milwaukee už v letech 1987–1988, ukázal na 1 200 případech, že zatčení oproti výstraze znamenalo pro 98 % černých žen posttraumatický stres vedoucí k předčasné smrti, zatímco se úmrtnost bílých žen zatčením jejich partnerů zvýšila jen o 6 %. „Výzkumy ukazují, že černé ženy umírají v daleko větších číslech než ty bílé následkem legislativy, která tvrdila, že chce chránit všechny ženy před domácím násilím,“ říká autor studie a zakladatel „policie založené na důkazech“ Lawrence Sherman. Dle Shermana dává povinné zatýkání podobný smysl jako hašení ohně benzinem. Zatímco v česko-slovenském prostředí se nám statistiky rasistických zatýkání nepodařilo dohledat, odebírání romských dětí do ústavní péče je známým a zdokumentovaným rozmarem rasistiského Státu.

Dalším důvodem neochoty zahrnovat policii je třídní či rasová solidarita, pro kterou Beth Richie v roce 1985 ukotvila pojem „past věrnosti“. V zemi osidlovacího kolonialismu, Spojených státech amerických, jsou to především černé ženy, kdo nese břemena masového uvězňování černých mužů: jejich synů, bratrů, manželů, synovců a sousedů. Série Avy Duverney When They See Us (2019) je přístupným svědectvím hypersexualizace, rasové profilace a násilných důsledků, kterým disproporčně čelí černí a hispánští muži. A v případě Central Park Five i adolescenti. Pokud jsem vyrostla ve světě, kde policie statisticky cílí na muže v mém okolí, jak mám takové instituci důvěřovat? Proč bych je volala, když vím, že bych tím svou komunitu zradila a hlavně ohrozila? Přestože karcerální feminismus může zajistit bezpečí některým, ubližuje jiným: lidem, co žijí v chudobě, lidem bez občanství, sexuálním pracovnicím, nečitelným queer lidem i těm, které jejich rasa a etnicita dávají do hledáčku policie.

Transformativní spravedlnost

Transformativní spravedlnost je termín, který popisuje strategie, jak adresovat složité situace, zasahovat do nich a předcházet jim, jak nést zodpovědnost a přetvářet sebe i naše komunity v bezpečnější entity. Aktivistka a spoluautorka knihy Beyond Survival (Více než přežívání, 2020) Ejeris Dixon popisuje transformativní spravedlnost jako něco, co „je dávno v nás, v našich rodinách a životních zkušenostech, a je to něco, co už žijeme“. Zatímco pro nás, kdo o abolicionismu čtou knihy a píší eseje, je taková společnost utopií, pro marginalizované komunity to může být jediná proveditelná možnost. Oproti spravedlnosti postavené na trestu, která určí jednoho viníka, izoluje ho od komunity a vytváří další bolest, trauma a nerovnosti, se transformativní spravedlnost ptá: Co potřebujeme udělat přímo s nerovnostmi, které daly vznik tomuto ublížení? Co potřebujeme udělat, aby se takové ubližování už nikdy nestalo?

Násilí totiž neexistuje ve vakuu, ale v generacích. Nikdo nezažívá násilí poprvé ve chvíli, kdy ho sám koná. Abolicionistka Adrianne Maree Brown nabádá rozhlédnout se kolem pokaždé, když se stane nějaké zřetelné ublížení, protože člověk pak uvidí, že se v dané komunitě dějí podobné věci, byť v jiné intenzitě nebo jinými způsoby. Když se studentky a studenti Ateliéru intermédií FaVU odvážily*i promluvit o pedagogovi zneužívajícím své moci, nebylo náročné najít instance podobného chování, a to nejen na brněnské univerzitě. Zasazení tohoto specifického ublížení do komunity, která dovolila, aby se stalo i zamlčovalo, nám totiž pomůže vidět, že samotná instituce mistrovského ateliéru je systém výuky, který vyzývá k toxickým dynamikám. Transformativní spravedlnost přemýšlí nad vinou jinak. Namísto rozdělování lidí na hodné a zlé chce, aby odpovědnost za čin nesla jak samotná perpetrátorka, tak i my všechny, které se podílíme na udržování opresivních režimů. Jaké struktury umožnily tomuhle člověku ubližovat?

Pokud chápeme patriarchát, extraktivní ekonomický systém, rasismus a další hierarchie současného momentu jako hlavní pohon násilí v naší společnosti, můžeme rozšířit spektrum toho, jak řešení ubližování může vypadat. Žije někdo, koho znáš, v nebezpečných podmínkách? Nabídni jí přístřeší. Komunitně sdílej jídlo, vytvářej čtenářské kluby a pořádej grilování na dvorku pro své sousedky. Až příště půjdeš do svého oblíbeného baru, popovídej si s barmankou o tom, proč volat policii není dobrý nápad. Dávej energii do svých přátel a zajímej se o jejich špatné zkušenosti s randěním. Pokud už participuješ na gentrifikaci, jdi proti trendu nezájmu o své okolí, zapoj se do místních komunit a poznej své sousedy. Z výzkumů již dávno víme, že sexualizované násilí nejčastěji koná někdo, koho oběť dobře zná: příbuzná, kamarád, učitel, manželka. I z těchto důvodu je to nejvíc, co můžeme dělat pro prevenci, být vnímavé a budovat své mediační a deeskalační dovednosti. Naši zvolení příbuzní, ti, kdo jsou nám nejblíž, nám také v momentu krize dokážou pomoct pravděpodobně nejlépe. Když se stydíš svěřit své kamarádce, co přesně se děje ve tvém vztahu, přišla chvíle se zastavit a pokusit se svůj stud sdílet a říct si o pomoc. Samotná párová forma nukleární rodiny je izolující, a tak může další izolace od širší komunity a kamarádů vystupňovat situaci až do kriminálního činu.

Víme, že jsi byla socializována do kultury znásilnění. Stejně tak totiž my dva. I pro nás bývalo běžné házet vinu na přeživší a zostuzovat femininní sexualitu. Ani nás nikdo nenaučil, jak tvořit bezpečný prostor, ve kterém by naše milenka mohla na otázku „Chceš se líbat?“ odpovědět nejenom „Ne“, ale taky „Nevím“. A stále se to učíme. Po roce od vydání epizody „Na obranu Cancel Culture“ reflektujeme, že kultura zrušení spoléhá na křesťanskou etiku trestu a studu, aktivně ignoruje naši vlastní komplicitu a ve výsledku násilí individualizuje, čímž zamezuje prevenci. Kultura zrušení je nástroj, kterým můžeme rychle odejmout perpetrátorku z pozice moci, ale jak je efektivní, pokud jí zároveň vezmeme komunitu a bez adresace struktur ji vyženeme do izolace? Jak říká facilitátor Kazu Haga: „Pokud se bojíme, že budeme vyhoštěni ze společnosti, začneme se bránit. Z defenzivního módu se však jen těžko přechází k zodpovědnosti i psychologické práci, která je zapotřebí pro přijetí faktu, že jsme ublížily*i.“ Pokud karcerální feminismus stvrzuje spravedlnost založenou na trestu a prohlubuje intersekce nerovností, pak je cancel culture jeho následovatelkou. Místo toho, aby věřila v kapacitu transformace všech, hledá jednoduchou cestu ven. Jestliže feministické hnutí odmítne zasazovat dané ubližování do kontextu komunity, která zajistila, aby se vůbec stalo, pak riskuje reprodukování právě těch struktur, které se zavázalo rozpouštět. Nemůžeme čekat, že každý bude chtít nést svou část zodpovědnosti. Namísto soustředění našich kapacit do potrestání pachatelky dává transformativní spravedlnost do centra starost o přeživší a zajištění komunitního bezpečí. To může vypadat tak, že zraněné dostaneme z krizové situace, poskytneme všem zúčastněným psychologickou pomoc a postupně začneme budovat svět, kde jsou vzájemná péče, reflektování struktur moci a intersekcionalita výchozí pozicí.