Nemusíš být bílá, abys byla bílá feministka  

Nová kniha, kterou napsala Rafia Zakaria, ukazuje, jak je feminismus, i když osvobozující hnutí, zatížený svou dlouholetou ignorací imperialismu a rasového útlaku.

Před několika lety jsem se octla na události, během které prominentní novinářka líčila svoji návštěvu země, ve které „panovala chudoba a bydleli tam muslimové“. Tato mladá žena, tehdy teprve snící o kariéře válečné novinářky, se během cesty, ač původně mířila jinam, ocitla ve středu válečného konfliktu v jedné z tranzitních zemí. Začala tedy korespondovat jako novinářka z terénu. „Konečně jsem mohla být tou válečnou novinářkou,“ ukončila povídání, o kterém tuším, že to měla být feel good story o začátku jedné úspěšné kariéry. Rámec, jenž mi umožnil verbálně uchopit nepohodlí, které jsem v ten moment jako posluchačka pociťovala, jsem získala teprve po přečtení knihy Against White Feminism: Notes on Disruption (2021) americko-pakistánské autorky Rafii Zakaria.

Against White Feminism není manifestem, jenž by agitoval proti bílým ženám ve feminismu, nýbrž výkladem, jak bělost negativně ovlivnila feminismus. Zakaria zodpovědně hned v úvodní autorské poznámky uvádí, že „nemusíte být bílá, abyste byla bílá feministka“. Feministické hnutí je hnutí sice inherentně osvobozující, ale i tak mu nelze nevyčíst, že v historii systematického útlaku zkratka má máslo na hlavě. V osmi kapitolách a informovaném výčtu bohatých příkladů z vlastního života a historie autorka ukazuje, jak ignorance rasového útlaku a imperialismu uvnitř feministického hnutí ovlivnila jeho spoluúčast v kolonizaci, globálnímu neoliberalismu určovala jeho kánon a formulovala jeho specifické pojetí sexuálního osvobození.

Rafia Zakaria, jejíž texty jsou přímočaré a nezřídka odhalují erudovanou autorku, se tyto nešvary nebojí pojmenovat. Ostatně, po svém dlouholetém publicistickém angažmá v americkém Bafferu nebo pákistánské Dawn se zaslouženě stala profesionální feministickou komentátorkou. Svou novou knihou částečně navazuje na své dlouhodobé téma, které bylo přítomno v jejích předchozích knihách – jmenovitě Upstair Wife (2015), ve které dokumentaristicky popisuje ženskou rodinnou historii v juxtapozici s příběhem první pákistánské premiérky Benazir Bhutto a ženami v pákistánské společnosti.

Against White Feminism: Notes on Disruption (2021) potvrzuje, že se autorka do psaní i tentokrát pustila se stejným zápalem, charakteristickým pro její běžné texty. Kniha se ovšem místem jeví i jako propracovaná reakce na roky nahromaděných mikroagresí, jež zažila coby pákistánská migrantka. Zakaria se totiž ve svých sedmnácti letech ocitla v USA poté, co souhlasila s dohodnutým sňatkem s americko-pakistánským lékařem. Po opuštění násilnického vztahu byla nucena prožít si roky v nejistotě a za prekérních pracovních podmínek se stěhovat z útulku do útulku s malým batoletem. Tato zkušenost později výrazně ovlivnila její percepci liberálního feminismu.

V knize se esejistickým vyprávěním, jež je občas propleteno čtivým akademickým jazykem, nezdráhá kácet feministické modly, jako je třeba Simone de Beauvoir, jejíž orientalismus ve Druhém pohlaví bývá zcela přehlížen, nebo Gloria Steinem, která shodou okolností v jistý moment své velkolepé feministické kariéry působila jako agentka CIA. Zpochybňuje taky dogmata, jako je představa o feminismu jakožto hnutí, které má jasnou trajektorii a lineární vývoj rozdělený do takzvaných vln, jež se soustředí výhradně na dějiny bílých žen ze Západu.

Spasitelský komplex, charakteristický mnohým dobře míněným, ale stále paternalistickým, projektům bílých žen, působících na svých misích kultivování nevzdělaného a zpátečnického „toho druhého“, odhaluje kontinuitu neokoloniálního úsilí v zemích, jako je Indie, Pákistán, Afghánistán atd. Zvláštní pozornost přitom dostává neoliberální pohádka o osvobození afghánských žen a dívek během invaze Afghánistánu ze strany Spojených států amerických. Zakaria invazi přezdívá první feministická válka, s ohledem na to, kolik mocných a feministicky profilovaných žen s ní tehdy souhlasilo, a s ohledem na konsenzus, že invaze do země měla přinést feminismus a zachránit zemi od hnutí Tálibán.

Dvacet let poté se na tento vracející se příklad znovu díváme z jiné perspektivy a pozorujeme invazi hnutí Tálibán v Afghánistánu, ze kterého heroicky korespondují bílé novinářky ze Západu jakožto emblematické ztělesnění statečnosti a pokroku. Za případem bílých novinářek ve skutečnosti stojí předpoklad, že se v těchto zemích nenacházejí ženy, které by uměly psát anglicky a vyprávět příběh své země zbytku světa. Zakaria lucidně identifikuje napětí a propast, jež se jeví mezi oportunistickými ženami, jejichž hlas určí feministický diskurz, teorii a politiky – a mezi těmi, které mají žitou zkušenost, ale schází jim moc a sociální mobilita.

V knize nechybějí další momenty, ve kterých je čtenářstvu umožněno zažít prozření. Když Zakaria například mluví o nejen domácím násilí páchaném na ženách, trefně pojmenovává tendenci Západu, aby se na to násilí díval jako na exotické, zastaralé fenomény, příznačné pro vzdálené kultury, místo aby v nich identifikoval důsledky hluboce zakořeněného patriarchátu poháněného kapitalismem, přítomného i na Západě. Mizogynie orientalizovaného druhého je podle kódování tohoto typu spíše odrazem celkové společnosti, nikoli pouze problematického jedince, jako na Západě.

Zakaria podstatnou část svého elaborátu věnuje i analýze modelu specifického povinného sexuálního osvobození a tlaku performovat ho, z její strany jakožto muslimky, aby se úspěšně zařadila do jistých feministických prostor. Poukazuje při tom na to, že ženy, jež vnímáme jako utlačované, nepotřebují naši záchranu, ale legitimizaci jejich autonomie. Svědčí o tom i několik příkladů z jejích studentských let, kdy ani kurikulum toho nejliberálnějšího předmětu, jenž se zabýval ženskou sexualitou a osvobozením, neobsahovalo autorky, jako jsou Asify Quraishi a Amina Wadud, jež se věnovaly ženám v islámu.

Kromě kritiky komodifikace feminismu zpochybňuje kniha Against White Feminism myšlenku, podle které je osvobození žen v zásadě rovnostářskou účastí v kapitalistické ekonomice a specifickým druhem sexuální svobody. Kniha se přitom nikoho nesnaží exkomunikovat, ale spíše vymezováním se proti bělosti jako takové trvá na decentralizaci feminismu, který je potřeba osvobodit od opresivního universalismu. Historický kontext, upřímný projev a místy projevená zranitelnost dodávají silné základy autorčině argumentaci, že by se hnutí takových cílů nemělo vzdávat v zájmu statusu quo.

Maja Vusilović je feministická aktivistka a publicistka. 

Rafia Zakaria, Against White Feminism: Notes on Disruption, W. W. Norton Company, 2021, 256 str.