Soumrak liberalismu na prahu nové doby

Vzestup autoritářských a nacionalistických hnutí v západním světě upoutává pozornost soudobé politologie. Bulharský politolog Ivan Krastev a jeho americký kolega Stephen Holmes zaměřili svoji pozornost na „konzervativní obrat“ ve východoevropských zemích, ofenzivní politiku putinovského Ruska, kořeny úspěchů Donalda Trumpa i ekonomický vzestup Číny. Jejich práci Světlo, které pohaslo: Vyúčtování (svým názvem odkazující na jeden z románů Rudyarda Kiplinga) lze také chápat jako analýzu politických proměn po pádu „železné opony“, které se zdaleka nenesly v duchu liberálního triumfu podle scénáře Francise Fukuyamy. V centru jejich pozornosti je pak především deziluze Východu z důsledků ekonomické globalizace, dominance americké moci a prosazování nového typu antiliberální politiky.

Mimikry Putinovy vlády

Nemalou pozornost autoři věnují ruskému vývoji v posledním desetiletí Putinovy administrativy. Postoje ruského prezidenta podle nich vycházejí především z rozčarování většiny obyvatelstva z rozpadu Sovětského svazu, který znamenal konec snu o velikosti „ruské říše“. Cílem Putinovy politiky však podle nich není obnova východního impéria, nýbrž vytvoření protiváhy k americké geopolitice. Anexe Krymu nebo podporu povstalců na východní Ukrajině tak lze u autorů vnímat jako ono „nastavení zrcadla“ rozšiřování amerického vlivu na přelomu tisíciletí, ať už se týkal irácké války, nebo balkánské politiky a uznání kosovského státu. Konzervativní rétorika putinovského režimu i státem protežovaná homofobie jsou podle autorů především nátěrem zakrývajícím problémy ruské společnosti spolu s vytvářením obrazů „dekadentního Západu“. Mezi tyto obtíže patří především nestabilita a rozvodovost rodin, nepříznivý demografický vývoj i odchod části mladé generace za hranice ruského státu.

V analýze ruského politického vývoje přesto autorům schází hlubší pochopení transformační éry spojené s prezidentstvím Borise Jelcina. Putinovu politiku tak nelze redukovat jen na pouhou odezvu na americkou politiku, lze ji chápat jako reakci na ekonomické změny, které se v Rusku odehrávaly v devadesátých letech. Ty byly přitom spojeny s přijetím Washingtonského konsenzu a politiky MMF a Světové banky vedoucí k deregulaci cen a rozsáhlé privatizaci státního majetku. Cenová liberalizace tak zapříčinila vysokou inflaci a znehodnocení životní úrovně ruského obyvatelstva, privatizační politika zase přihrála státní aktiva do rukou podnikatelské oligarchie. Právě tento nepříznivý vývoj a přislib konsolidace společnosti otevřel Putinovi cestu k moci. Chápat jeho současnou zahraniční politiku (včetně hybridních válek) pouze jako reaktivní odezvu na americkou dominanci je přitom rovněž problematické.

Úpadek americké moci

Nástup Donalda Trumpa autorské duo nahlíží jako přelom v dosavadní politické tradici ve Spojených státech. Trump se podle nich svým projevem výrazně odlišil od svých předchůdců na obou politických stranách. Vítěznému narativu konce studené války vévodil idealistický obraz Spojených států jako země s vyspělou demokracií a meritokratickou společností, která může díky své síle šířit po světě univerzalistický koncept lidských práv. Poukazy na porušování lidských práv v amerických věznicích nebo v přístupu k afroamerické populaci se pak mohly této koncepce dovolávat coby nenaplněného ideálu. Trump však podle Holmese a Kristeva oslovil upadající dělnickou a střední třídu odklonem od těchto představ a prosazením razantního izolacionismu. Širokou přízeň podle nich získal také antielitářskou rétorikou, spojenou s vytvořením představy o ohrožení „bílé Ameriky“ s důrazem na představy o žádoucí etnické homogenitě.

Autoři přitom zkoumali především trumpovskou propagandu, méně pozornosti však věnují fakticitě prezidentovy vlády. Trump sice odstoupil od významných dohod, které měly rozšířit liberalizaci mezinárodního obchodu, v rámci americké společností však v době jeho mandátu docházelo k prohloubení sociálních nerovností, zatímco pozice nadnárodních korporací byla prostřednictvím vlády ještě posílena. „Vedoucí úlohu“ v napodobování ekonomického modelu pak podle Krasteva a Holmese převezme v příštích desetiletích nejspíše Čínská lidová republika. Té se podle nich zdařilo inkorporovat západní model kapitalismu (bez občanských a sociálních práv), aniž by se vládnoucí třída musela vzdát moci.

Ztracený ráj liberalismu

Zevrubnou pozornost autoři věnují také polskému a maďarskému vývoji v posledním desetiletí. Nástup autoritářských politických stran a identitárních hnutí je pro ně především výrazem odklonu od proklamovaných hodnot transformačních časů, které se nesly ve znamení imitace Západu. Revoluce na konci osmdesátých let tak byly neseny étosem návratu k „normalitě“, ztotožněné s vizemi liberální demokracie. Akcelerující vývoj globalizace, dopady finanční krize roku 2008, migrační krize i rozšiřování kompetencí EU však ve východoevropském regionu způsobují rozkolísání tohoto přesvědčení a vzedmutí obav. Ty posléze vedou ke vzestupu pravicového populismu a autoritářských tendencí. Podnětná je také jejich analýza strachu východoevropské populace z uprchlické vlny. Navzdory proklamované averzi vůči hodnotové diskrepanci „nově příchozích“ s evropskou kulturou je v jejím jádru strach z vykořenění a upozadění v proměnlivém světě ekonomické globalizace, kde se už karty nemusí rozdávat podle klíče národnostní příslušnosti.

Ze své analýzy autoři nevyvozují obecnější závěry, kromě konstatování nezvratného faktu o konci epochy transformačního liberalismu a unilaterálního světa, jehož destrukci může dopomoci i soudobá koronavirová pandemie (jak píše Krastev v publikaci Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu, Karolinum, 2020). Kořeny pravicového populismu přitom podle nich leží v každé zemi trochu jinde. Zatímco východoevropské země se během transformace pokoušely o imitaci svých představ o západní demokracii (do nichž však třeba nezahrnovaly otázku multikulturalismu nebo diverzity pohlaví), v Rusku se jednalo o mimikry oslabeného státu. Sociální nerovnosti a ekonomické problémy vedoucí ke vzestupu pravicového autoritářství však zůstávají spíše na okraji zájmu obou akademiků.

Nabízí se přitom srovnání s jinými pracemi na stejný námět, mezi něž patří například eseje amerického liberálního politologa Yaschy Mounka (Lid versus demokracie, Prostor, 2019). Ten vidí příčinu populismu podobně jako oba autoři ve vyvolávání strachu z imigrace, ztrátě sociálních jistot a v identitární krizi. Oproti Krastevovi s Holmesem však pro něj představují významný faktor i „nová média“, jejich emancipační potenciál může snadno zdegenerovat v pravý opak. Zatímco autorská dvojice analyzuje vzestup autoritářského konzervatismu, který nezřídka pervertuje do xenofobních a nacionalistických forem, Mounk pracuje především s problematicky definovatelnou kategorií populismu. Ten však pro něj zahrnuje i některé proudy na radikální levici (hnutí Podemos nebo Syriza), které vlastně z pozice „liberálního středu“ příliš nerozlišuje. Na rozdíl od skeptičtějších autorů recenzované monografie nakonec Mounk přichází s receptem reformy stávajícího řádu, která jej má před vlnami populismu ubránit. Náprava má spočívat v silnější solidaritě s pauperizovanými vrstvami, ve spravedlivějším nastavení daňového systému i v nalezení nových cest komunikace.

Těmito ambicemi naopak Krastevova a Holmesova práce neoplývá, ačkoli nad liberalismem jako takovým hůl nelámou. Jestliže Nietzsche viděl svoji dobu jako čas existence „posledních lidí“ a hlásal příchod nadčlověka, oba autoři zaznamenávají „skonávání věku napodobení“. Ten může znamenat definitivní pád dosavadního liberálního řádu, stejně tak však může vyústit v nastolení nového typu ideologické, kulturní a politické diverzity.

Ivan Krastev, Stephen Holmes: Světlo, které pohaslo: Vyúčtování. Karolinum, 2020.

Autor je historik a publicista