Neustálé balancování na hraně „správné“ maskulinity

Jaké situace zažívají muži pracující v povolání, kde dominují ženy? Ve feminizovaném základním školství dnes nacházíme muže jen výjimečně, což je staví do specifické pozice, která jim přináší výhody i nevýhody. Dizertační výzkum, který v základním školství probíhal po tři roky, představí, proč je a zároveň není lehké být mužem v povolání, které si většina společnosti bytostně spojuje se ženami.

„Já si hrozně vážím toho, že ty chlapy vůbec ve školství máme. A ne že bych nemusela babinec, ale je to mnohem náročnější. Ti pánové jsou tady potřeba. Ten chlap ve třídě prostě funguje víc.“ Podobná citace jedné z učitelek přítomná v mnoha různých variacích se táhla jako červená nit celým výzkumem o mužích v základním školství. Apely na narušení feminizovaného prostředí základních škol, které by se daly shrnout do věty „Potřebujeme více mužů ve školách“, přicházejí z různých stran – ze škol, od rodičů, z médií, ministerstev či vládních orgánů, z neziskových organizací i z řad výzkumnic a výzkumníků. Důvodem je například poptávka po větší diverzitě, zejména kvůli touze po větším počtu mužských vzorů pro děti. Debatu ale ovlivňuje také to, že se v posledních letech více diskutuje o zapojování mužů do péče, a to nejen v rodinné sféře.

Příběh spojený s potřebou mít více učitelů je v očích laické i odborné veřejnosti vždy podobný. České základní školství je feminizované, a děti se tak od útlého věku setkávají spíše se ženami (v podobě matek, učitelek, pečovatelek, vychovatelek, zdravotních sester, dětských doktorek atd.). S muži se na institucionální úrovni nejčastěji setkávají až na druhém stupni základní školy. Většinu svého dětství tedy nemají šanci čerpat z mužských vzorů vyjma otce. I tento vzor však dnes v rodinách často absentuje, převážně z důvodu přetrvávající vysoké rozvodovosti, vysokého počtu samoživitelek a vyššího pracovního vytížení otců. Proto je vnímáno jako nezbytné navýšit počty učitelů na základních školách, kde v současnosti působí na prvních stupních pouhá 3 % mužů.

Z výzkumu, který jsem tři roky prováděla v prostředí základních škol, vyplynulo, že na muže jsou ve feminizovaném školství kladena velká očekávání. A jak to tak s očekáváními bývá, některé věci nám usnadňují, jiné komplikují či přímo znemožňují, což je i případ učitelů na prvních stupních základních škol.

Cokoli si jen budou přát

Učitel v základním školství je obecně vnímán velmi pozitivně. S nadsázkou lze říci, že české základní školství čeká na muže jako na určitou spásu, která výrazně zlepší jeho kvalitu. Očekává se, že s muži vstoupí do základního školství něco lepšího, nového, neokoukaného. Že přinesou potřebný nadhled, racionalitu, autoritu a také notnou dávku legrace. Na některých školách, kde muži na prvních stupních působí, jsou vnímáni jako takové malé celebrity. Všichni je znají, všichni je obdivují, všichni rodiče by chtěli mít své dítě v jejich třídě. Jsou postaveni do světel reflektorů a ti, kterým to vyhovuje, si mohou této pozornosti užívat plnými doušky.

V základním školství můžeme pozorovat snahu co nejdůkladněji uspokojit potřeby učitelů. Jelikož jsou učitelé vnímáni jako žádoucí, investovali účastníci a účastnice výzkumu velkou část energie do přemýšlení o tom, co by se v základním školství mělo změnit, aby zde bylo učitelů více. Více peněz, zajímavější kariérní postup, možnost učit na škole jen externě – to jsou hlavní varianty, které všichni zvažují.

Zda jsou tyto varianty funkční či nikoli, to je otázka na další samostatný článek. Co je však podstatné, je, že v případě učitelů je zaujímána strategie určitého „našlapování po špičkách“. Všichni přemýšlejí, jak učitelům co nejvíce vyhovět, jak naplno využít jejich schopnosti, jak přizpůsobit základní školství tak, aby do něj přicházeli nebo z něj neodcházeli a cítili se v něm dobře. Někteří dokonce více či méně otevřeně přiznávají, že se učitele snaží motivovat finančně a tzv. jim přilepšují, kde se dá. To by samo o sobě nemuselo být špatné, nicméně je nutné říci, že učitelkám v základním školství se takové péče a takového zájmu nedostává, což vede i k nerovnému odměňování, které ani tabulkové platy nezachrání. Učitelství žen je vnímáno jako trvalé a neproblematizované, nepotřebující žádnou speciální pozornost. Oproti tomu je učitelství považováno za potenciální a křehké, zasluhující si speciální ochranu.

Předpoklad kamarádské a racionální autority

Spolu s určitým privilegováním mužů na základních školách se však pojí také velká očekávání, jejichž existence sama o sobě výkon učitelského povolání mužům ztěžuje. Zvlášť vysoké nároky jsou na ně kladeny ve vztahu k dětem. Očekává se, že budou mít výborné kamarádské vztahy s dětmi a nadstandardní vztahy hlavně s chlapci, kterým budou sloužit jako správné mužské vzory. Zároveň je s nimi spojována také zvýšená kázeň.

Především rodiče očekávají, že učitelé budou autoritativní a budou umět včas (fyzicky) zasáhnout nebo spravedlivě vyhodnotit situaci. Například jeden z rodičů si velmi pochvaloval autoritativnost učitele ze třídy, do které dochází jeho syn. Požadovaná „vláda tvrdé ruky“ a představa, že muži jsou vždy schopni správně zakročit, však samotným učitelům jejich práci někdy také komplikuje. Často je od nich vyžadováno, aby byli schopni zklidnit problémové děti, i když si nevědí rady o nic víc než jejich kolegyně. Nebo aby zastávali roli určitého strašáka, aneb jak to nazval jeden z učitelů – „být pořád ten hnusnej nepříjemnej ras, což se s vámi táhne“. Dostávají se tak do role, která jim nemusí být vlastní a která se u nich jako u mužů pouze předpokládá a očekává.

Pokud se ještě zdržíme u zmiňované autoritativnosti směrem k dětem, ukazuje se, že po učitelích je sice vyžadována, ale musí najít její správnou míru. Prostor základních škol je totiž stále vnímán jako bezpečné místo symbolizované mateřskými a pečujícími učitelkami. Určitá míra autoritativnosti je vnímána jako potřebná součást maskulinního jednání učitele na základní škole, přílišná autoritativnost by ale zároveň mohla škodit a narušovat vztahy nejen mezi učiteli a dětmi, ale také mezi učiteli a učitelkami navzájem. Mnoho z učitelů se tedy snaží být jakousi kamarádskou autoritou, tedy být přísný ale otevřený zároveň. To považují za náročný, avšak splnitelný úkol, skrze nějž podporují představu o výjimečném postavení učitelů v prostředí základních škol.

Miláčci ženských kolektivů

Neméně vysoké nároky jsou na učitele kladeny, co se týče působení ve feminizovaném kolektivu. Od učitelů se očekává průbojnost, aktivita, entuziasmus a dynamika, což jsou vlastnosti často dávané do kontrastu s vnímanou rigiditou současného feminizovaného školství, kterou symbolizují učitelky. Očekává se ale také, že budou schopni s ženským kolektivem vycházet, tedy že budou vnímaví, přátelští a společenští. Jeden z učitelů například popisoval situaci, kdy se konala jedna ze školních akcí, na níž se dalo také tančit. On sám tančit nechtěl (byl jediným mužem na akci), takže odmítal všechny kolegyně, které se s tím podle něj špatně vyrovnávaly a následně ho v kolektivu kritizovaly.

Pro učitelky je u učitelů důležitým předpokladem schopnost zklidnit ženský kolektiv nebo jinými slovy schopnost udržet si nadhled i v ženském kolektivu. To bylo velmi často popisováno na situaci zranění dítěte, což jedna z učitelek vylíčila následujícími slovy: „My ženy jsme od přírody emocionálnější, empatičtější. Chlapi to tak nemají, řeší vše věcněji – ‚nó, dobrý, vstávej, pofoukáme, nazdar, třeba ani nefoukáme, teče krev, utřeme kapesníkem a jdeme‘. Dítě pláče, koukneme, vyřešíme, pokračujeme dál. A to ženy nemají.“

Maskulinita muže, který by v takové situaci reagoval příliš emotivně, by byla zpochybňována. Od učitelů se totiž očekává, že budou vystupovat maskulinně – tedy tak, aby doplnili pomyslný celek. Nepříliš pozitivně je tak hodnoceno zženštilé chování či vystupování, kterého je podle této logiky na základních školách dostatek. Učitelé tedy nesmějí být příliš zženštilí, ale zároveň se očekává, že nebudou vystupovat ani příliš maskulinně. Jejich „typicky“ maskulinní projevy by totiž měly mít nějaké hranice, protože učitel pečující o malé děti by se měl určitým způsobem odlišovat od tzv. běžného muže, který ve svých projevech podle obecných společenských představ neumí být jemný a citlivý.

Péče a fyzický kontakt

Zajímavá je v kontextu učitelské maskulinity také otázka péče. Jelikož jsou ženy vnímány jako „přirozeně“ více pečující než muži a dominují prakticky ve všech pečovatelských odvětvích (mimo školství také zdravotnictví, sociální práce, hotelnictví, kosmetické a podobné služby atd.), nacházejí se učitelé na základních školách ve velmi specifické pozici. Pečovatelské projevy u mužů, které směřují k malým dětem, jsou ve veřejném a mediálním diskurzu často démonizovány, neboť se nám v hlavách usadila představa o sociopatickém táborovém vedoucím zneužívajícím malé děti. Jelikož muže ve veřejném prostoru pečovat příliš často nevidíme, připadá nám jeho fyzický kontakt s malými (cizími) dětmi tak nějak zvláštní. Nebo alespoň rozhodně jiný než fyzický kontakt jakékoli ženy s jakýmkoli dítětem.

Přestože pro většinu účastnic a účastníků výzkumu nebylo téma možného obtěžování dětí ze strany učitele nijak zásadně důležité a viděli ho pouze jako společenský stereotyp, někteří učitelé své chování tomuto stereotypu částečně přizpůsobují. V určitých situacích se vyhýbají (nebo jsou nuceni vyhýbat se) fyzickému kontaktu s dětmi a stávají se tak méně pečujícími ve srovnání s kolegyní učitelkou, která péči o malé děti ztělesňuje.

V tomto kontextu byla zajímavá situace v jedné z pozorovaných škol, kde má zdejší učitel v rámci bezpečnosti práce zakázáno (pouze neformálně, není to nikde oficiálně ukotveno) vstupovat do dětských sprch. Pracovník bezpečnosti práce mu to sdělil se slovy „jsou případy, tak si nenadbíhejte“. Učitelky z této školy potvrzují, že toto opatření skutečně existuje, a zamýšlejí se nad jeho funkčností následovně:

Učitelka C: „Myslím, že chlapi to mají ve školství horší – když se pan učitel na někoho křivě podívá, třeba v páté třídě je holčička do něj platonicky zamilovaná, může z toho být velký průšvih.“

Učitelka D: „To jsou určitě rizika.“

Učitelka C: „Náš bezpečák třeba říkal: ‚Jedete na školu v přírodě, neexistuje, aby pan učitel šel do sprch, ani klukům, ani holkám.‘“

Učitelka B: „Vezměte si, u ženy je to vnímané jako přirozené. Počítá se, že žena je máma, dítě koupe atd. A jako učitelka, když s nimi jedete na školu v přírodě, tak jste prostě v té sprše a kontrolujete, že si vzal ručník, klíšťata, že má vyčištěné zuby, a ty děti tam pobíhají a je to naprosto v pořádku. Ale on [kolega] prostě tyhle věci nikdy nedělá, děláme je vždycky jenom my [učitelky].“

Učitelka C: „Ten bezpečák to jasně řekl: ‚Tím si toho chlapa chráníte.‘“

Učitelka B: „Pak se nemůže stát, že by někdo přišel s nějakou historkou, která by ho mohla ohrozit.“

Učitelka C: „A moje první otázka tenkrát na bezpečáka byla, on říkal: ‚Nesmí utírat pan učitel ve školce třeba dítěti zadeček.‘ A já říkám: ‚A já můžu?‘ On mi odpověděl: ‚Ano, vy jste matka.‘ Já říkám: ‚On je otec!‘ ‚Ne, on je muž.‘“

Učitelka D: „Prostě matka je pro společnost taková ochranná známka. Myslím si, že tohle pořád platí. To jeho [kolegu] asi nikdo jako otce nebere, navíc on otec není. A i kdyby byl, tak to takhle bráno asi nebude.“

Femininní aspekty péče jsou tedy učitelům v určité chvíli zapovězeny, na což často reagují uchýlením se ke stereotypně maskulinnímu projevu chování – odstupu a ne-péči. Společenské stereotypy se tedy v tomto případě zhmotňují, materializují a stávají se reálnou překážkou, které musí učitel při výkonu svého zaměstnání čelit. A jelikož součástí vzdělávání dětí na prvním stupni je i péče, stávají se učitelé svým způsobem nedostatečnými ve své profesi, jelikož nemohou naplňovat její běžné standardy.

Zároveň zde funguje poměrně jasný a zdánlivě praktický dvojitý standard, co se týče fyzického kontaktu vyučujících s dětmi. Učitelky nejsou vnímány jako potenciální původkyně obtěžování dětí. Jsou vnímány především skrze svou mateřskou roli, jejíž automatickou součástí je péče o děti spojená s doteky a intimitou. Učitelka představuje určitý „bezpečný přístav“, kde nehrozí žádné riziko. Učitel je oproti tomu vnímán jako prvek, pro kterého je péče o děti cizorodý prvek, jelikož je muž a není vnímán skrze svou identitu (potenciálního) otce. To zároveň přispívá k upozaďování potenciálního problematického sexuálního chování žen směrem k dětem.

Schopnost neustále balancovat

Jak se ukazovalo v průběhu celého výzkumu, učitelé jsou vnímáni jako možné řešení současné nespokojenosti s tím, jak základní školství funguje. České školství na muže čeká jako na určitou spásu, která bude mít podobu nových učebních postupů, kreativnějšího přemýšlení a většího entuziasmu. Představy o ideálním či správném učiteli-muži jim nakládají na bedra spoustu očekávání, která musí nebo by měli plnit. Musí tak do jisté míry neustále balancovat, jaké chování a s jakou intenzitou je v kontextu základních škol přijatelné. Jinými slovy, musí hledat tu „správnou“ maskulinitu vhodnou pro prostředí základních škol, která je ovlivněna představami o „správném“ mužském vzoru. Zdánlivé přijímání jakékoli maskulinity (v podobě zvolání „Potřebujeme více mužů“) tedy není tak jednoznačné. Ve školství má totiž větší šanci uspět takový muž, který je schopen naplnit idealizovaná očekávání spojená s učitelem na základní škole.

Očekávání, která jsou společností nastavována na symbolické úrovni (jak má vypadat ideální muž či žena), se zhmotňují na individuální úrovni ve formě chování a vystupování učitelů základních škol. Učitelé se očekáváním snaží vyhovět, ale pokud jim nevyhoví, jsou penalizováni za to, že jsou příliš autoritativní nebo málo autoritativní, příliš (fyzicky) pečující nebo nedostatečně pečující, příliš zženštilí nebo málo mužní a tak dále. Zároveň tím, že se snaží těmto očekáváním vyhovět i přesto, že se sami cítí jinak, zpětně očekávání na symbolické úrovni nastavují a utvrzují. Dostávají se tak do začarovaného kruhu, který ve svých důsledcích pravděpodobně nepřispěje k tomu, že na základních školách v budoucnu uvidíme více učitelů.

Více učitelů = lepší školství?

Přišla by tedy s navýšením počtu učitelů nějaká změna? Na základě provedeného výzkumu lze říci, že samotné navýšení počtu učitelů v základním vzdělávání nepřispěje k vyšší genderové rovnosti v něm. Od učitelů se totiž stále očekávají stereotypně pojímané mužské charakteristiky (nejen co se týče projevů chování, ale také třeba kariérních vyhlídek), což směřuje k podporování představ o rozdílnosti mužů a žen, k nerovnému přístupu k učitelům a učitelkám v základním školství a také k tomu, že muži se málokdy dovedou ztotožnit s tím, že by vykonávali zaměstnání, které je v české společnosti vnímáno jako ženské.

Překročení určité kritické masy v počtu učitelů by však mohlo napomoci alespoň tak, že v základním vzdělávání bude stejně špatných a dobrých učitelů jako špatných a dobrých učitelek. Poté se možná budeme moci vyhnout zjednodušujícím generalizacím a tomu, abychom o mužích přemýšleli jako o spasitelích českého rigidního feminizovaného školství, a zaměříme se na to, jak udělat ze základního školství prostředí skutečně genderově spravedlivé pro učitele i učitelky – tedy prostředí, kde učitelky i učitelé dostanou stejný prostor pro rozvoj svých talentů a schopností.

Autorka je absolventkou doktorského studia antropologie na Západočeské univerzitě v Plzni. V současnosti působí jako výzkumná pracovnice v NKC – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR a jako odborná asistentka na Katedře sociologie Univerzity Hradec Králové.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: