Tématem aktuálního čísla Kapitálu, které právě držíte v rukou, je jedno z nejstarších lidských řemesel vůbec. Pastýřství/Pastierstvo se zabývá fenoménem pastevectví, pasteveckou kulturou, bukolikou, samotným pastevectvem, pasoucími se bytostmi i společenstvím pastviny samotné. Představuje tento speciální vztah mezi člověčenstvem a ne-člověčenstvem v subjektivně kurátorovaném výběru textů, který, jak doufáme, obohatí vaše nadcházející dny, na jejichž pozadí bohužel sledujeme systematickou likvidaci slovenské kultury.

Přesto – a nebo možná právě proto – připomíná toto tematické číslo jiné, snad citlivější verze světa a s nimi spojenou praxi a možnosti bytí či vztahování se k němu. Světa otevřeného, prostupného, volného, divokého a někdy nebezpečného. Světa vzájemně propleteného, jehož komplexita se stále vymaňuje jasnému exaktnímu popisu a operuje mimo sféru námi (lidmi) představitelného. Světa, který se řídí vlastním časem a rytmem. Světa stále ještě zakouzleného a magického – kde živí i neživí mají duše a specifická jména. O potřebě svět zakouzlit, tedy o hledání zasunutých schopností vnímat naše okolí také magicky a poeticky, se dočtete v úryvku z díla Pastevče, do zboje! od autorstva Jeremiáše Havranu a Bandy autonomních ovčáků. Tato publikace-manifest je biblí současného lokálního pastýřstva a pro Kapitál ji recenzuje Tereza Špinková. Seznamuje zájemce*kyně nejen s důležitými historickými reáliemi, ale i s hodnotami a praxí neopastorálního banditismu a jiných subverzivních aktivit vymezujících se vůči stávající moci či systému. Podobně snad i toto číslo Kapitálu nabízí myšlenkový vzdor a katalog přístupů: od partyzánského eskapismu po příklady konkrétních aktivit vedoucích k budování podpůrných sítí a vzájemně se obohacujícího prolínání multižánrových pastvin: kulturních, zemědělských, ekologických, aktivistických, guerillových, spirituálních s těmi polodivokými a mimolidskými.

A tak vám snad četba následujících stránek pomůže povznést se nad pochmurné mlhy blížících se podzimních dní, povzbudit ducha a vlít odbojně imaginativní šťávu do žil.

Kosmoekologie jedné pastviny

Tematickou část otevírá text od Vinciane Despret a Michela Meureta s názvem Cosmoecological Sheep and the Arts of Living on the Damaged Planet, který je kapacitních důvodů publikován online. Ze svého digitálního světa nicméně objímá a myšlenkově ukotvuje celý tematický print, neboť představuje kosmoekologickou rovinu pastevecké praxe a popisuje komplexnost této tradice. Není to pouze postava pastevce*kyně, na co je hodno se soustředit, ale je to celý balíček, celý mikrokosmos vztahů mezi člověkem, zvířaty, půdními a rostlinnými ekosystémy, které jsou vzájemně propleteny a kterých je člověk-pastevec*kyně pouze součástí. Zároveň však upozorňují, že i samotný koncept ekosystému je výtvorem lidské mysli, která má stále velmi omezenou schopnost pojímat komplexnost přírodních vztahů a systémů. Stejně tak Despret a Meuret problematizují nešťastný trend, který vyděluje člověka a pasuje ho do role externího škůdce, ničícího jinak stabilní systémy. Tvrdí naopak, že je nutné člověka vnímat jako jejich nedílnou součást. Člověčenství by si mělo uvědomit, že je spoluúčastníkem a výrazným hybatelem dění, za což také nese největší míru odpovědnosti. Autorstvo tak vybízí k rozšíření škály této odpovědnosti, k potřebě čelit kritice, vnímat i ostatní víc-než-lidské aktérstvo a jeho potřeby a vědomě se uskromnit.

Jedna pastvina se tak může stát dějištěm a průsečíkem mnoha tužeb, potřeb, chtění a hlasů – od developerských lobby přes národní programy soběstačnosti po ekologickou ochranu, turistiku nebo demarkační linii – a měl by to být výsledek veřejné (nejen-lidské) debaty, zohledňující všechny zúčastněné perspektivy, jaký bude osud oné pastviny. Debaty o tom, jak by (ne)měla vypadat, co by (ne)měla dělat a pro koho by (ne)měla být pastvina a krajina budoucnosti. Poučené debaty, v níž hlavním argumentem není jen ekonomická rentabilita a strohá utilitárnost.

Nejen písní pastevec je živ

V dalších textech se zaměřujeme na samotnou postavu pastýře*pastýřky a jejich historické otisky v pastýřských zpěvech a básních Theoritových a později Vergiliových, kde se v rámci bukolické idylky setkáváme s určitou ranou formou rap battlů – zápasů v recitaci či zpěvu. V úryvku vybrané písně či eklogu sledujeme soutěž ve zpěvu Menalkase a Damoetase, kteří se vsadí dokonce o krávu, a okolo procházející Palaemon je má v tomto souboji rozsoudit. Dle těchto pastýřských písní se jednalo o častou aktivitu doprovázející občasnou dlouhou chvíli, kterou pastevectvo může během své denní rutiny zažívat a která se prolíná touto kulturou až do dnešních dní – jak mimo jiné dokládá překlad básní od španělské pastýřky a básnířky Julie Reznak nebo píseň hudebnice Adriány Vančové a solarpunkového pastýřského učence Alex Sihelsk* (který je zároveň součástí rapového uskupení THC luna G).

So Sinopoulos-Lloyd se ve svém textu dále zabývá spirituální ekologií pastýřstva a reflektuje nejen svou pozici a cestu k pastevectví, ale dívá se na celkový obraz a mytologii odkazů pojících se s postavou pastýře. Mezi jinými zmiňuje jako jeden z hlavních atributů dobrého pastevectví schopnost podřídit se rytmu stáda – cílem pastevecké procházky není dorazit do cíle co nejrychleji, naopak klišé je pravdou, tedy že cesta je cílem. Stádo se potřebuje plně koncentrovat na pastvu a následně na přežvykování a siestu. Povinností pastýřstva je zařídit, aby toto vše proběhlo v co největším míru a poklidu.

Obecně tedy platí, že dlouhá chvíle je podstatnou součástí pastevecké kultury. Je to chvíle, kdy člověk může jen tak být. Nicméně člověk je od přirozenosti tvor neklidný, který má neustále potřebu něco vytvářet, a tak se inspiruje a používá to, co je okolo. Není náhoda, že pasteveckou kulturu tolik definuje právě hudební složka, například různé píšťaly vyřezané ze všelijakého materiálu, který doprovází cestu pastevce (kosti, dřevo, hlína…), či bubínky z vyčiněných kůží. Po ruce může mít i skvělý materiál – vlnu, kterou lze zpracovávat do různých podob, příkladně do pasteveckých oblečků, například kapucových hávů, jež jsou a byly díky vlastnostem vlny přirozeně voděodolné a během zimních přesunů funkčně a tepelně nenahraditelné. Neuvěřitelný materiál, který je v dnešních lokálních podmínkách degradován na odpad. Typickou součástí výbavy pastýřstva je pastýřská hůl, která poskytuje další prostor pro estetické zpracování. Stejně tak může být výbavou i blok a tužka pro zachycení příběhů, situací nebo myšlenek z terénu, jež se následně mohou stát textovým záznamem často pouze verbálně uchovávaných prožitků, zkušeností a znalostí. O nelehkém údělu pastevectva v současném světě se tak dozvídáme především skrze rozhovory s několika současnými pastevkyněmi a pastevci  a skrze kresby Julie Reznak, které celé tematické číslo graficky výtvarně doprovázejí.

A jako se ovce po létě vracejí na svá zimoviště, chýlí se i člověčí čas nyní pomalu k domovu, k době přemítání, vyprávění si příběhů a regeneraci, abychom na jaře mohli*y opět vyrazit vstříc pučícím pastvinám, jejich ochraně a společnému zboji.

Pastevectví není jen řemeslo nebo kultura.

Pastevectví je organismus vztahů, názor, závazek, politika a magično.

Pastevectví je víra, jestli chcete, způsob života, pohled na svět.

Pastevectví je vztah na celý život.

Pastevectví je budoucnost, minulost i přítomnost.

Vyzýváme tímto ke společné koncentrované pastvě následujících článků, příběhů a zpovědí a přejeme dostatek času na jejich přežvykování a trávení. A budeme doufat, že po přečtení snad budete moci vyrazit lépe „vyzbrojeni“ na současné pastviny. Ať už ty, na kterých se pasou ovce, nebo i ty více abstraktní, které jsou především obživou lidskou – pastviny kulturní, umělecké, politické, sociální aj.

PASTÝŘSTVU ZDAR!

Všude okolo je hrozný ruch a zmatek. Jedna ovce má rodit, tak se snažíme pro ni připravit místo v chlívě. Julia (čti „chulia“) na mě cosi křičí a mám pocit, že je tak trochu naštvaná. Ona je vždycky dost přísná a soustředěná, když je nějaká vyhrocená situace.

Už rodí, tělo se jí pravidelně zmítá v křeči kontrakcí a jen ve vytřeštěných očích a lehce strnulém výrazu můžu číst bolest, kterou teď zažívá. Jinak vše probíhá v tichosti, žádný křik. Pravidelnost stahů doplňují stejně pravidelně tupé nárazy končetin o zem po odeznění křečí. Oddychuje ztěžka, frekvence se zrychluje. V rychlém sledu událostí zrakem zavadím o čerstvě vyplavenou placentu. A ačkoli jsem jich tento rok viděla už desítky, z nějakého důvodu se mi z toho pohledu dělá zle. Zvracím. Ale vyzvracela jsem salát úplně vcelku, takový ten typ římského podlouhlejšího salátu, úplně fresh. Začínám ho znova pojídat, je dobrej, křupavej. Další kontrakce, vytřeštěné oko jakoby nakreslené na zdech faraonské hrobky, jehož panenky se bláznivě protáčejí. Panenka – bělmo – vášnivý sex – panenka – bělmo – ciferník ukazuje 2:14 (úplněk ve Štíru).

Trhnutím se probouzím a zjišťuju, že nejen že je opravdu těch 2:14 ráno, ale ze zvuků čichání a mlaskání usuzuju, že moji hlavu od hlavy čehosi jiného odděluje přibližně dvacet centimetrů včetně tenké stěny stanu. Chvíli jen ležím a ujasňuju si, v jaké realitě se teď nacházím. Nijak zvlášť nepanikařím, jednak vedle mě leží Alvarin a venku Sabak (takový psí stařeček, neskutečně srdečný) a jednak kolem dokola leží další čtyři mastines (ohromní pastevečtí psi) – Uba, Linda, Mora a Cancho (kteří teda v tuto chvíli jako ochranka zaspali) – a někde poblíž pod širákem Julia s Fernandem, ale hlavně: přespáváme na pastevecké stezce a krávy jsou zvědavá stvoření. „Alvarin?… vacas están aquí,“ snažím se ho probudit. Býci to nejsou, ale stejně nevím, jak je zdejší skot náladový, tak bych přece jen tuto situaci přenechala někomu zkušenějšímu. Zvlášť někomu, kdo se pro zábavu a adrenalin účastní ve své rodné Salamance akce, při níž ulicemi utíká před stádem býků. Alvarin mi zpočátku nevěří, ale myslím, že je to hlavně proto, že se mu nechce vstávat. Nakonec se teda vyhrabe a krávy odežene, psi chvíli štěkají a pak je zas klid.

Facha

Ráno po probuzení ještě chvíli přemítám nad tou večerní snovou jízdou a nad tím, jak skutečný byl ten pocit přežvykování salátu. Trávicí systém ovcí i skotu je fascinující mechanismus. Jejich stravovací lajfstajl mi přijde fakt boží – jdu, jím všechny možný bylinko-travino-pícnino-leguminózový porosty a pak při siestě, když je klid, si to hodím zpátky a velkolepě přežvykuju.  Jak nějaká badass s obří žvejkou. A k tomu produkuju prvotřídní hnojení a… Z proudu myšlenek mě vytrhne volání Julie. Tak jako už desátý den v kuse je ona první na nohou a vaří kafe. Vydávám se teda k naší auto-baro-kuchyňo-lednico-komodě dát si tradičně kafe s ovesným mlékem a kousek tostada neboli opečené bagety. Julia jednak oznamuje, že v noci odháněla krávy nejméně desetkrát a že dnes dorazíme na fachu neboli faja ve španělštině. Což znamená pás nebo pruh, ale Google translator to příznačně přeložil i jako balík peněz. Prostě s ovcemi dojdeme do místa, kde zůstanou přibližně týden a budou jej postupně precizně spásat. Jedná se o takový pás travin poblíž silnice, za jehož vypasení dostane Julia (dost dobře) zaplaceno – asi jako v ČR vypásání v Krasu nebo jiných CHKO. Ve Španělsku je to vedle diverzifikace a regulace porostu i celkem významná prevence proti šíření požárů.

Dneškem se tedy uzavře moje desetidenní výpomoc na letošní transhumanci neboli pastevecké pouti ze zimní pastvy na letní. V případě Julie a jejího stáda se jedná o pochod přímo z centra Madridu, konkrétně z městského velkoparku Casa de Campo, který se rozkládá na přibližně 1 720 hektarech. Ovce i Julia zde tráví víceméně půl roku od listopadu do května. Ve druhé části roku (květen–listopad) se vracejí do vesničky Puebla de la Sierra, nacházející se v horském pásmu Sierra de Guadarrama. Je to něco okolo 120 km, žádné drama, ale ovčím a pasáčkovským rytmem cesta trvá skoro měsíc. Zároveň není kam spěchat, když se v tomto ročním období obvykle pastevecké stezky mění na obří švédské stoly plné prvotřídních chuťovek – a hlavně je celé toto all you can eat zadarmo! S přicházejícími změnami klimatu se každoročně mění podmínky – někdy je květen deštivý, jindy extrémně suchý –, a tak se Julia, tak jako všichni pracující v zemědělství, musí adaptovat a naučit se na změny pohotově reagovat.

Pastevecké stezky jsou navíc protnuté i systémem kamenných vodních koryt pro napájení dobytka, ta jsou často plněna z nějakých horských pitných pramenů, takže se můžeme osvěžit i já s Julií a Alvarinem. A vůbec se mi líbí ta španělská infrastruktura veřejných pasteveckých stezek a kašen s pitnou vodou. Nepřekvapivě i tady pozoruju, jak se soukromé vlastnictví a kapitalistické choutky zakusují do těchto commons neboli společných statků skupováním pozemků, oplocováním (čím vyšší a čím více ostnatých drátů, tím líp) nebo nárokováním si daného místa jiným pastevcem. Naštěstí díky tomu, že tento druh kočovného pastevectví má ve Španělsku dlouhou tradici, byla určitá síť pasteveckých stezek zachována a nyní jsou myslím i pod ochrannou jako kulturní památky. Ale byl, je a bude o ně boj.

Buen vivir

Když jsme předchozího večera seděli v kopcích nad vesničkou Bustarviejo a pozorovali z té dálky a výšky Madrid, Teta (Juliina kamarádka) poznamenala, že připomíná Mordor. Jo, v temné krajině jeho plápolající světla, jakoby prosvítající ze samotného nitra planety puklinami rozpraskaného zemského povrchu, Madrid opravdu působí démonicky. Taky mi přišlo, že se dívám na úplně odlišnou kulturu, úplně jiný svět.

Sára a Sergio berou do ruky panderos, bubínky čtvercového tvaru z vyčiněné ovčí nebo kozí kůže, které Sergio sám vyrábí. Prý tradiční pastevecký nástroj. Pum-pum-caka-pum-pum-caka-pum-caka-pum-caka-pum-pum. Bubnují společně v rytmu a zpívají španělskou pasteveckou píseň. Sedíme kolem ohně, popíjíme vínko a já uléhám na záda. Měsíc je skoro v úplňku, je ohromný a nějak významně rudý. Hvězdy září, i když světelný smog jim nedovoluje absolutní full performance. Zkouknu těch pár souhvězdí, která tak nějak poznám, a zavírám oči. Poslouchám, jak za nedalekým elektrickým ohradníkem, který na noc rozděláváme, i kvůli vlkům, sem tam cinkne zvonek, sem tam se ozve jemné zabečení, ale většina stáda hluboce oddechuje. A s nimi i další víc-než-lidská část naší transhumanční jednotky – Linda, Mora, Uba, Cancho, Sabak i Siso.

Propadám se do svých myšlenek za podkresu vášnivé španělské debaty. Někde v oblasti žaludku se mi rozlévá hrozně příjemný pocit, že je tak nějak všechno správně, že jsem, kde mám být. Jsou to takové ty chvíle štěstí, kdy už nepotřebuju nic dalšího a mám touhu se rozplynout. Like… „mm okey, I am good, I am fulfilled. So byeee“, jako ten želví mistr Oogway v Kung Fu Pandě. Přemýšlím nad tím, co všechno vedlo k této chvíli. Studium farmářské školy a postgraduální stáž v Inlandu. Setkání s Julií a zemědělským kolektivem, kterého je součástí. A tak zažít to, co bylo jen v mých představách. Skupina nebo komunita lidí, celkem podobného věku, ale i starší, mladší, dětní i bezdětní. Spíš anarchisté a pankáči než systematičtí well-dressed němečtí ekozemědělci, kteří společně hospodaří na kousku země. Kámošství a vzájemné vypomáhání si se sadbou, dřevem, sklizní nebo zabíjačkou jsou hlavně pod taktovkou „nepředřít se“. Každá činnost, od sázení česneku po přehánění ovcí, je když ne proložena, tak minimálně následně poctivě zakončena siestou a nějakými tapas, ideálně s vychlazeným Mahou (pivkem). Není to nejziskovější model podnikání a ani nechce být, protože samotný zisk – sám o sobě – není hodnota. Zisk je fajn, když v procesu jeho získávání nedochází k vykořisťování a dalším typům násilí a pokud jsou základní potřeby všech, kdo se na něm podílejí, naplněny. Je to možná utopické, i když možná vlastně už-topické, protože zárodky a příklady takových organizačních principů tu byly a jsou v současnosti asi nejvíce reprezentovány nerůstovým hnutím. Jednoduše je to život, který chci žít. Kde se umění prolíná s životem, smysluplnou prací, společenstvím a zábavou. Nedávno na jednom semináři o low-stress metodě, jak manipulovat s dobytkem, přednášející zdůrazňoval „trust your belly“. A tak věřím tomu, že ten zvláštně příjemný pocit v břiše může mít něco společného s konceptem buen vivir, filozofií žití vycházející z domorodých kultur globálního Jihu, jejíž principy jsou podle mě základem každého zdravého uvažování nad světem. Hlavní charakteristikou je harmonie a balance, harmonické vztahy mezi lidmi, ale i mezi lidmi, životním prostředím, vším živým i neživým. Kde důležitou roli hraje právě odpovědnost jednotlivce vůči jeho komunitě a okolí, stejně jako odpovědnost a respekt celé komunity k jiným komunitám a ekosystémům. A tak ono příjemné šimrání může být takovým ukazatelem harmonického sladění, takovou kontrolkou správnosti. Oj… putování je opravdu spirituální, až magická záležitost – o to víc, když pouť končí domovem. A tak mi dochází, že moje pouť nejspíš teprve začíná.

Dopíjím kafe. Julia nasazuje slamák, bere svou hůl, balíme sítě a vyrážíme na další část naší cesty.

„Eeo!“ „Umáaa!“ „Maaa!“ (Snaha o zachycení citoslovcí Juliiny komunikace s ovcemi.)

Autorka je umělkyně, doktorandka na brněnské FaVU a spoluzakladatelka kolektivu Ovčina

S Juliou som sa zoznámila v roku 2022 počas stáže v Inland/Campo Adentro v Madride (https://inland.org/). Campo Adentro je umelecká organizácia, ktorá sa zameriava na prepojenie medzi vidiekom a mestom. Tento kolektív, okrem mnohých iných projektov, prevádzkuje komunitný priestor v Madride, agroekologickú dedinu v Astúrii a tiež alternatívnejšiu formu pastierskej školy. To všetko dokonale zodpovedalo môjmu súčasnému záujmu a výskumu. V rámci tejto pastierskej školy Inland spolupracoval s miestnymi, už etablovanými pastiermi a družstvami a jedným z nich bolo, samozrejme, Los Apisquillos.

Na jar 2022 som chcela urobiť komiks o stáde oviec v parku Casa de Campo, veľkom mestskom parku v Madride, kde ovce trávia zimný čas, pasú sa, kým porodia. Tam som spoznala Juliu, strávila som s ňou veľa nasledujúcich jarných dní na pastve, potom som trochu pomáhala pri rodení jahniat a nakoniec som sa k nej pridala aj pri jarnej transhumácii (ktorú reflektujem v ďalšom texte) a odvtedy som týmto stádom a aj Juliou úplne nekriticky ohromená.

Čo bol ten zásadný bod, keď si sa rozhodla stať pastierkou?

Keď som študovala na magisterskom stupni v Madride, stále som chodila do Andalúzie, aby som sa naučila niečo o včelárstve, o včelách a mede. A s nevlastným otcom som realizovala taký projekt – rozsiahly chov hospodárskych zvierat s dvesto ošípanými, ktoré som pásla vonku. Okrem toho som robila kurzy prípravy syra a ďalšie kurzy spojené s poľnohospodárstvom a remeslami. Stále som však bola na magisterskom štúdiu, takže som nemala toľko času. Keď som ho dokončila, dva roky som sa učila poľnohospodárstvu a žila na kolumbijskom vidieku a po návrate do Španielska som sa prihlásila do školy pre pastierov. To bolo v roku 2018 a univerzitu som dokončila v roku 2015, takže si nemyslím, že tam bol nejaký zlomový moment, skôr postupné smerovanie… jednoducho som chcela žiť na vidieku. Takým tým bukolickým, poetickým spôsobom života.

Čítala si vtedy Virgília či inú pastorálnu literatúru?

To je hrozná nuda!

Čítať to, je nuda, ale vlastne je to aj celkom zábavné, ak si to predstavíš ako ranú formu rapových bitiek, nie? Vždy sú tam dvaja alebo viacerí pastieri, jeden príde a povie: „Hej, ty, čo si prišiel pod tento strom, ukáž, čo je v tebe, zarecituj alebo zaspievaj!“ A potom pozvú aj niekoho, kto posúdi, kto je v takejto súťaži lepší. Takže mi to prišlo také milé, lebo poznám nejakých pastierov z Česka, ktorí sú básnici ako ty, ale robia aj rap alebo hudbu.

Krása. Ale nie, neprišla som na vidiek kvôli literatúre, skôr kvôli politickým postojom a kvôli tomu, že mi už vtedy nestačil punkový život v meste. A tak som hľadala nové politické miesto, ktoré som videla na vidieku a o ktorom som si myslela, že bude viac individualistické a koncentrované. Mala som predstavu ostrova, kde som len ja a moje knihy a moja malá zeleninová záhradka, a som tam šťastná, no potom som sa trochu zbláznila, akoby ma niekto počaroval, a začala som kupovať zvieratá a starať sa o ne. Bola to vlastne náhoda.

Takže si mala istú bukolickú predstavu života…

Odmalička som hovorila, že chcem žiť na vidieku. Chodila som k nevlastnému otcovi a vždy som si predstavovala svoj vlastný dom, vieš, ako keď si malé dieťa kreslí a predstavuje si svoj vysnívaný dom. Takže som vedela, že raz budem žiť na vidieku. Keď som však na skutočný vidiek prišla, nemyslela som si, že odtiaľ budem môcť žiť a pracovať. Predstavovala som si to skôr, ako miesto s niekoľkými zvieratami a nejakými zeleninovými záhradami. Možno by som odtiaľ mohla pracovať na knihách alebo niečo podobné. A potom som si ho jednoducho začala vážiť nielen ako miesto na rozjímanie, ale aj ako miesto, z ktorého sa dá žiť, s ktorým sa dá žiť. Takže áno, istým spôsobom to je bukolické, ale aj politické, je to oceňovanie miesta a práce.

Čo je na pastierstve najťažšie a čo najkrajšie?

Najťažšie je, keď to nedáva zmysel. Môže to byť preto, že ste príliš unavení, takže nemáte energiu a nedáva vám to zmysel, alebo je to preto, že ste sa šesť mesiacov snažili, aby ste dochovali jahňatá a nikto ich potom nechce. Vtedy to pôsobí nezmyselne. Alebo s vami nikto nechce byť, ste preťažení a ste tam sami… to sú také beznádejné chvíle.

A najkrajšie sú tie prosté veci, dni, keď ovce dobre jedia a sú pokojné. Vtedy ste pokojní aj vy a viete, že sú v bezpečí a šťastné. A cítite, že ste ich súčasťou.

Postava pastiera má silnú duchovnú konotáciu aj vďaka kresťanstvu, ktoré prevzalo obraz dobrého pastiera ako metaforu dobrého vodcu, toho, ktorého treba nasledovať. V literatúre sú pastieri označovaní aj za sprostredkovateľov medzi „zvieracím“ a „ľudským“ svetom. Kde je tvoja pozícia, ako ju vnímaš ty? Máš ako pastierka nejakú osobnú spiritualitu alebo kozmológiu?

Nevnímam žiadnu konkrétnu spiritualitu alebo kozmológiu. Aj keď je pravda, že keďže trávite veľa času vonku, cítite sa viac prepojený s týmto vonkajším prostredím. Viac si uvedomujete ročné obdobia, silu hôr alebo riek, sucho alebo vlhkosť. Odkedy som pastierkou, naozaj to viac cítim. Oceňujem dážď alebo kvety a to najmä pre ich užitočnosť, nie pre krásu.

Na pastierstve sa mi páči, že je tam určitý vzťah, akýsi neustály tanec medzi zvieracím a ľudským svetom, pretože raz ste bližšie k zvieraťu a potom sa vraciate k človeku a ste v takom medzičase, medzi niečím divokým a domestifikovaným.

Vždy je potrebné rozhodovať sa medzi tým, čo chcú ony (zvieratá) a čo chcete vy. A tiež sú stále so mnou, aj keď ja s nimi nie som. Ako napríklad dnes: som vo vile mojej starej mamy neďaleko Madridu a celý deň som myslela len na ovce a vlka a na to, ako na nich volám a kontrolujem ich v GPS. Snažila som sa im priblížiť, aj keď som teraz akosi ďaleko. Človek sa od toho nedokáže úplne odpútať, ale mňa naozaj baví tancovať medzi týmito dvoma svetmi. Poskytuje to akýsi cool pohľad na veci. Ale osobne to necítim, ako niečo duchovné… je to skôr filozofický pohľad.

Zohráva v tomto kontexte úlohu tvoje filozofické vzdelanie, napríklad pri budovaní nejakej inej perspektívy?

Nie som si istá, či moje vzdelanie alebo pôvod zohrávajú nejakú osobitnú úlohu. Vlastne mám pocit, že je to skôr o osobnosti, ktorej nevadí ísť viac do seba, čím to uľahčuje. Napríklad, ak budeš musieť byť sám niekde v horách a si nerád sám so sebou, tak to možno nie je práca pre teba. Rada čítam, rada píšem, rada sa pozerám a rada nič nerobím. Aj preto som študovala filozofiu a možno aj preto ma baví byť pastierkou.

Píšeš aj počas obdobia, keď sa venuješ paseniu?

Teraz píšem len o svojich osobných problémoch. Už dávno som o ovciach nenapísala báseň. Vlastne, minule som napísala jednu s nimi. Nie sú však mojimi najvyššími múzami a inšpiráciou, to nie.  Ale keď som začínala, cítila som toľko nových vecí. Učila som sa toľko nových vecí. Vtedy som aj veľa písala. Avšak s odstupom času… nebudem klamať, píšem čoraz menej. Teraz píšem len „zoznamy úloh“ a o svojich problémoch s mužmi.

Existujú nejaké hrdinské príbehy o pastieroch, ktoré súvisia so španielskou históriou, napríklad o pastieroch, ktorí boli súčasťou odbojových/povstaleckých síl počas občianskej vojny alebo iného politického/spoločenského konfliktu? A povedala by si, že pastierstvo je anarchistickou praxou – ak áno, akým spôsobom?

Napadá mi len fiktívna postava pastierky Marcely v Donovi Quichotovi.

Tú spomínaš aj vo svojich básňach. 

Áno, to je ona. Tá je strašne cool. Je to slobodná pastierka, ktorá žije v horách a všetci ju chcú. No ona hovorí, že cieľom jej túžob sú hory. Čo môže byť anarchistickejšie?

Je aj veľa iných skvelých ľudí, napríklad El Cabrero. Alebo taký jeden super ľavák, ktorý má kozy a je to pesničkár a básnik, jeho tvorba je úžasná. Je trochu militantný, ale vždy som sa s ním chcela stretnúť. Alebo chlapík, ktorý ma učil o pastierstve v Granade, on bol tiež výraznou anarchistickou postavou. V Španielsku sú buď fašisti, alebo superkomunisti či superanarchisti, ako všade. A potom je tu pár ľudí, ktorí to cítia ako ja – keby som nebola pastierka, tak sa pridám k partizánom alebo by som sa stala teroristkou alebo niečo také.

Takže byť pastierkou považuješ za akýsi alternatívny, anarchistický spôsob života?

Nie, nie, my nie sme ako pastieri, ktorí žijú len v horách, divoko. Poznám niekoľko pastierov, ktorí sú naozaj samostatní – žijú v horách a z toho, čo vyprodukujú. My v Apisquillos sme však napojení na súčasný systém, na mestá a kapitalistický svet. Asi spotrebujem viac plynu ako ty…

Stretla si sa niekedy s nejakou kritikou toho, že si žena – pastierka?

Myslím, že nie viac ako ktorákoľvek žena v inej oblasti. V pastierskej škole sme boli prvá generácia s rovnakým počtom žien a mužov, v predchádzajúcej generácii bola len jedna žena a tá to mala naozaj ťažké, pretože všetci boli hlupáci. Ale potom sú, samozrejme, zvláštne chvíle, napríklad, keď som s ovcami a niekto príde a pýta sa ma, kde je pastier. Pretože nevedia prijať myšlienku, že by som mohla byť pastierkou. A niektorí chlapi, napríklad iní pastieri, veterinári, úradníci atď… môžu spôsobiť, že sa cítite neviditeľné. Ale nie je tonič, čo by nepoznala ktorákoľvek iná žena pracujúca v „nie tradičnej ženskej práci“, ako hudobná skladateľka alebo chirurgička.

Aké sú podľa teba najväčšie súčasné výzvy a problémy pastierstva?

Povedala by som, že prvým veľkým problémom, a to nielen pastierstva, ale všeobecne španielskeho vidieka, je jednoducho opustenosť. Nie je dostatok ľudí, rúk, ktoré by chceli pracovať. Krajina, ktorú sme spásali, sa teraz stráca a nevytvárame novú pre budúcnosť. Je to taký zúfalý moment, v ktorom potrebujeme nejaký plán hospodárenia, kolektívnu víziu o chotároch a poľnohospodárskom manažmente, aby sme niečo mohli zanechať ďalším generáciám.

A tiež treba uznať skutočnú hodnotu práce, ktorú tu robíme – aby malo poľnohospodárstvo silnú ekonomickú pozíciu alebo silnejšie sociálno-ekonomické postavenie. Potrebujeme viac výmenných platforiem, alternatívnych podporných systémov, ako sú malé miestne trhy alebo komunitou podporované poľnohospodárstvo, nič nezvyčajné, proste len viac možností pre menších poľnohospodárov. To všetko môže prísť len s kultúrnymi zmenami.

Môžeš na koniec predstaviť družstvo, ktorého si súčasťou?

Los Apisquillos má 24-ročnú históriu, vytvorilo ju množstvo ľudí, ktorí prichádzajú a odchádzajú a niečo do nej priniesli. Je to skupina ľudí s viac-menej podobným videním sveta a života, ktorí sa snažia žiť spoločný život. Nežijeme dokonalý kolektívny život, ale snažíme sa o to. Je to proces a neustále sa mení, pretože závisí od ľudí, ktorí sú v danom čase jeho súčasťou. A hoci je to niekedy beznádejné, stále verím, že sa oplatí neustále skúšať.

Každopádne ide o to, že chceme žiť na tomto mieste a z tohto miesta pomocou pastierstva, lesníctva a stolárstva, teraz sú to najmä tieto tri činnosti. Silnou stránkou tejto komunity je určitá autonómia, sebestačnosť, vzájomné učenie, zdieľanie zručností a keďže sme tím, spolu zvládneme veľa vecí.

Mojím cieľom je, aby bol tento projekt životaschopný, aby sme ľuďom ukázali, že sa z neho dá žiť a chcem podporiť aj nových ľudí, aby prišli a pripojili sa k nášmu životu – vzájomne sa od seba učili, a to zahŕňa všetko od práce s koňmi na poliach alebo v lesoch, tesárstva, pestovania zeleniny v podmienkach, ktoré tu máme, až po umelecké remeslá.

Rozhovor pripravila Kateřina Žák Konvalinová

Z angličtiny preložil Tomáš Hučko

Aký krásny ten prostý človek čo rozsieva
nevdojak cesty a kvety

Že až kričia tie kvety svoje mená a
farby
Lúka je plná kvetov
Plné zvierat je moje srdce a môj čas a
hory sú veľký zver plný zverov

A v srdci hôr
Človek

Tisíce zvoncov a potokov
V srdci hôr
Človek
Všetko ho kŕmi a všetko ho obmýva
Vietor je plný hlasov
Keď iba vietor žneš

PRÁCA

Skutočné je premýšľať a jesť, a to ti
vyplní celý deň

Som ukrutne šťastná medzi zvermi

Hľadám len zelenú pastvinu
Vysokú skalu
Košatú olivu
Starý dub
Lebo srdce sa mi naplnilo zvieratami a
miestami
(…)

Keď sa rozpŕchne a žerie a motá bez cieľa
Keď sa zvalí a prežúva a stíchnu zvonce
Keď sa dojí a zavrie oči a sám
s bielym mliekom
Keď sa narodí a chce žiť
Keď ju necháš umrieť a skoná

stádo je jak kúdeľ dymu
keď ho ruky rozoženú
putujem od stromu k stromu
po prastarom chodníku

stádo pripomína vodu
ktorá nesie sa v oblaku
putujem od brala k bralu
suchou trávou po jeho boku

nesiem si chlieb, syr a víno
pokojne spím na pasienku
tam hore mám jednu lásku
druhá zadriemala dolu

Hvízdanie pastierov a padanie žaluďov a ráno
prší a blchy ma nenechali spať a napriek
tomu sa mi snívali krásne a milované veci
koza mi zlomila zápästie zabila som
kozľa ktoré nebolo stvorené pre život nadojím
tri vedrá a padnem mŕtva do postele rádio
hrá staré pastierske piesne nazbierať
za nošu konárikov a skončím tesne
pred západom slnka dnes svietilo kratšie
už prichádza zima olivy sú mäsité a
zelené mandle na zemi a posledné
paradajky na hriadke

Sníva sa mi o skulptúre splašeného stáda
z modrého kovu, pomaly sa pohnú a pastiersky pes sa rozbehne
k môjmu psovi a ja sa prihovorím medenému pastierovi

Neviem už snívať bez zvierat a topole už takmer
celkom opadali

SPÁNOK

Spánok je boj na život a na smrť so všetkým, čo nie je
spánok
Unavenú ma realita ubíja
Navždy už budem dieťa s bielou krvou
A tu môžem večne tancovať medzi svetom bohov
a ľudí
Preto viem, že sa nikdy neunavím hoci
vždy budem unavená

Stále sa mi sníva o večne putujúcom stáde.
Neveľkom ovce kozy mäso mlieko, lebo
šaliem, kobyly vozy pastierske kapsy putovná strecha
psy mastiny pastieri. Celé Stredomorie.
Skaly a nížiny. A snáď aj úle.
Všetko patrí všetkým, a keď sa mi zunuje alebo si zmyslím,
čosi si prenajmem, alebo vtedy keď už nenájdem
pokojné miesto pre kotné ovce. Dlhé roky, pomoc a
spolupráca. Hranice budú vždy zložité.
Stále prekresľovať zvieracie chodníčky. Črieda
bylinožravcov. Ibéria, Galia, Itália, chlebové kraje,
posvätné púšte, Egypt, Kartágo, Arabi,
Afrika pod nadvládou Rimanov… či zamieriť do Etiópie
a navštíviť Fulbov, alebo putovať do Iránu po úpätí
hôr, až kým nedôjdeme na koniec
pevniny alebo neuhynú všetky zvieratá

Spýta sa ma, či píšem básne a v tom
začne rodiť ovca
Niet ani trocha miesta pre márnivosť

Julia Reznak 

Zo španielčiny preložila Barbara Sigmundová

Na vesnicích, jako je ta na středním Peloponésu, odkud pochází moje maminka, byla fyzická přítomnost ovcí a koz vždy nablízku. Bylo slyšet cinkání zvonců, když si stádo spásalo cestu po nedalekém svahu. Hučivé volání pastýře se sladce mísilo s antifonickým bečením zvířat. Před řeznickými krámy visela jejich lesklá těla stažená z kůže, jejich krev pod nimi tvořila drobné potůčky na dlažbě. Byla cítit vůně jejich masa, které se vařilo v kotlích uvnitř domů a opékalo se na rožni na náměstí. Tím či oním smyslem se neustále odhalovala blízkost těchto tvorů k lidskému životu.

Hojení ran

V dospělosti mě tyto vzpomínky z dětství přivedly ke zvířatům, která byla pro mé předky tak důležitá. Vyhledával*a jsem malé řemeslné ovčí a kozí mlékárny a pracoval*a u nich jako pomocný*á dělník*ice, učeň*učnice nebo dobrovolník*ice. Prostý zájem o přeměnu mléka na sýr mi otevřel dveře k dalším řemeslům, kterými jsem postupně procházel*a pod záštitou kohokoli, kdo mě byl ochoten učit. Bylo to něco, co by se dalo nazvat „lesní vědou“ pastýře*ky; rozpoznávat rostliny s bystrostí sudokopytníků, číst předpověď v mracích nebo v klesajícím atmosférickém tlaku (jako oni), všímat si toho, čeho si všímají oni; být jejich učedníkem*icí. Vnímal*a jsem, že mé pozdější studium „přežití v divočině“ a stopování divoké zvěře vychází z té části mého srdce, která byla pastýřem*kou, tedy také z té části, která soucítila s jinými tvory než lidmi a brala si z nich příklad. Výsledkem takového studia je poznání přírody do té míry, že člověk už není pouhým poutníkem*icí v lese a na poli, ale je mu dovoleno, aby tam patřil. Chcete-li být dobrým pastýřem*kou, musíte být oddaným studentem*kou umění sounáležitosti s přírodou. Bez toho by nebylo možné ochránit stádo. Ovčí mlékárna, kde jsem pracoval*a, byla založena na téměř čtyřiceti akrech pastvinou porostlých skalnatých kopců. Vstával*a jsem v pět ráno, abych shromáždil*a ovce na dojení z pastvy, a přestože jsem měl*a jen jeden den v týdnu volno, cítil*a jsem se podivně nabitý*á energií. Být v centru dynamického vztahu mezi pastvinou, ovcemi, jejich mlékem a lidmi, které krmily, mi začalo hojit rány, o kterých jsem neměl*a tušení. Když si vzpomenu na pocit osamění, který mi přinesl fakt, že jsem queer a genderově odlišný*á, nebo na související boj s pubertální anorexií, vzpomenu si, jak mi ovce pomohly rozšířit identitu na identitu tvora a pozemšťana*ky a jak mně práce v mlékárně odhalila posvátnou historii získávání potravy, která byla průmyslovými procesy zastřena.

To léto pro mě bylo obřadem přechodu do změněného stavu vědomí, který mi připadal jako zjevení, ale také jako něco, na co mám právo od narození. Když jsem s nimi pobýval*a, měl*a jsem pocit, že mi ovce beze slov dávají odpovědi na moje nevyřčené otázky. Nebyly však jediným zdrojem této inteligence. Bylo to spojení nás obou, ovcí a mě. Pochopil*a jsem, že právě takhle funguje sounáležitost. Starali*y jsme se jeden o druhého a já jsem vstoupil*a do světa, kde jsem byl*a také tvorem. Velmi zvláštním tvorem, kterému se říká pastýř*ka.

Vezměte si například, kolik kultur žijících v polárních oblastech je spojeno se soby. Toto srovnání je namístě, protože některé z těchto skupin jsou trvalým objektem fascinace západní společnosti. Sobi (výraz pro domestikované karibu) jsou známí svými rozsáhlými sezonními migracemi a pohyb spolu se stády se ukázal jako geniální strategie pro přežití paleolitických národů, které v tomto drsném prostředí žily. Mytologie jejich současných potomků líčí lidi v osudovém sepětí s těmito arktickými kopytníky – jejich osudy jsou propletené. Podle jednoho z vyprávění to byli právě karibu, kteří jako první přinesli domorodým obyvatelům dnešní severní Kanady oblečení a potravu, ba přímo kulturu. Tento posvátný vztah je vyjádřen animistickým a šamanským pohledem na svět, a proto ho lidé z monoteistických kultur snadno exotizují. Samotná abrahámovská tradice však ve svém jádru obsahuje výraznou oslavu ovis aries – ovce domácí – z velmi podobných důvodů. Je to právě rituální oběť beránka, která udržuje svět v chodu, ať už doslovně, nebo – v křesťanské tradici – metaforicky. Když se ponoříme do pověstí o ovcích, nahmatáme jizvu v místě, kde kdysi byla pupeční šňůra, která nás jako lidi spojovala s tělem země. Moderní epistemologie pod různými názvy, včetně „duchovní ekologie“ a „ekoteologie“, usilovně hledá způsob, jak diskutovat o téměř neviditelných švech, kterými je lidský svět propojený s více-než-lidským. Výsledkem je – jak doufáme – komplexnější, soucitnější a ekologičtější obraz vztahu mezi člověkem a zbylou částí přírody.

Beránek boží

Abychom mohli*y dále zkoumat význam ovce pro nás, musíme se částečně obrátit do oblasti mimo jazyk, do oblasti posvátných obrazů, které se zachovaly v umění starověkého křesťanství. Tam najdeme potvrzení, že postava pastýře je ústředním prvkem paměti předků Blízkého východu, a tedy i západní kultury obecně. Pastýř jako symbol není úplný bez zvířat, o která pečuje, a společně představují mystickou ekologii cesty duše. Podle jednoho názoru funguje pastýř v mytickém vědomí jako to, co hlubinný psycholog Bill Plotkin nazývá „průvodcem podsvětím“ (průvodcem duší), což by se v běžnější řeči dalo nazvat „mesiášem“, „bódhisattvou“, nebo dokonce „šprýmařem“. Pastýř je však také ikonou ekologické „hluboké“ historie, vypovídající o symbiotickém vztahu mezi dvěma druhy, který doslova umožnil vznik naší kultury. Zdá se, že takovou symbiózu v jiných kulturách (zejména předindustriálních) romantizujeme, ale nevidíme srovnatelný vzorec v té naší. Někde v naší historii a historii našich předků se duchovno nakonec spojuje s tím, co je praktické – s obživou. Archetyp pastýře odhaluje jeden z takových bodů spojení.

Kromě toho jsem se cítil*a povolán*a kulturně se spojit s rodinou své matky. To připravilo půdu pro komplikovaný vztah k východnímu pravoslaví. Ten se dnes vyvinul ve fascinaci archetypálními a mýto-poetickými možnostmi této tradice, které vnímám queer, ekofeministickou a neteistickou optikou. Západní mysl se příliš dlouho soustředila na abstraktní a konceptuální věci a ztratila ze zřetele neuvěřitelnou vyjadřovací schopnost obřadů a rituálů, které jsou gestickými jazyky zaměřenými na vztah. Obávám se, že v politickém odmítnutí vysoké liturgie ze strany protestantské tradice bylo bezmyšlenkovitě zavrženo něco, co je pro obrazný jazyk duše životně důležité. Nejstarší známé křesťanské umění, které se dochovalo v podzemních katakombách v Římě, zahrnuje štukové malby „Dobrého pastýře“ – mladíka s beránkem přehozeným přes rameno, obklopeného ovcemi a ptáky. Nejznámější příklad se nachází v Priscilliných katakombách – podzemní křesťanské nekropoli – a pochází ze třetího století našeho letopočtu. Jedná se o jeden z nejstarších známých způsobů zobrazení Ježíše, který však souvisí přinejmenším se dvěma archetypy známými ve starověkém řecko-římském světě. Postava, kterou vědci nazývají krioforos (v řečtině to znamená „nosič berana“), se v umění vyskytovala již sedm století před Ježíšovou dobou. Bronzová socha v Muzeu výtvarného umění z pátého století před naším letopočtem zobrazuje řeckého boha Herma jako kriofora, což dokazuje sloučení archetypu s tímto konkrétním bohem. Beránci byli považováni za kvintesenci obětních zvířat v celém starověkém středomořském světě, v semitském i řeckém náboženství, a to v době, kdy byla krvavá oběť jedním z nejdůležitějších rituálů chrámové kultury. Obvyklou úlohou Herma v řecké mytologii byl psychopomp – průvodce duší do podsvětí nebo posmrtného života. U Herma jako nosiče berana lze berana chápat jako metaforu lidské duše. Ačkoli mýtus pastýře fungoval jako raná metafora Ježíše, archetyp pastýře se šamanskými schopnostmi lze vysledovat ve vyprávěcích a uměleckých tradicích postav, jako jsou Orfeus a Hermes, ale také Mojžíš, král David, a dokonce i Pan, venkovský a neuctivý předolympijský bůh pastýřů. Ve třetím tisíciletí před naším letopočtem byl Tammuz (nebo Dumuzi), jeden z nejvýznamnějších bohů mezopotámského panteonu, bohem pastýřů, jehož matka Duttur byla zobrazována jako ovce. Síla této představy dává smysl, když si uvědomíme, že právě v Mezopotámii byly ovce – nejstarší mléčná zvířata – domestikovány. Mléko a sýr se rychle staly nejideálnější obětí pro bohyni Inannu (Dumuziho choť) a mléčné výrobky přetrvaly v celém starověkém světě jako vybrané „nekrvavé“ oběti pro četná božstva, objevující se často jako primitivní verze moderního tvarohového koláče. Postava pastýře je v židovských i křesťanských písmech spojena s jedinečnou prorockou schopností. Pastýři, kteří se nacházejí na okraji lidských sídel, daleko od ruchu městského života, jsou často prvními lidmi, kteří se dozvídají o božských předpovědích. Putujícímu pastevci se mohou zjevovat andělé, znamení, a dokonce i sám Bůh. Z nutnosti jejich povolání ochránců stád jejich pozornost nesměřuje k lidskému světu, ale častěji je zaměřena na svět více než lidský; na místo tajemství, odkud mohou přicházet neznámé hrozby. Pastýři pak mají za úkol předávat zprávy získané při setkáních v divočině svým civilizovanějším příbuzným, kteří jsou věčně rozptýleni lidskými záležitostmi. Nejznámějším příkladem v hebrejské Bibli je Mojžíš a v Lukášově evangeliu patří skupina pastýřů k prvním lidem, kterým anděl oznámil narození Ježíše. Tato funkce překladatele – prostředníka mezi světem lidského společenství, divočiny a snů – mi připadala velmi podobná roli vesnického šamana. Uvažování o tom, že tyto typy vztahů lze nalézt v kořenech západní společnosti, se zdá být příslibem hojivého balzámu na bolest způsobenou kolonizací. Naše fascinace fungováním „domorodých“ společností, která může vyvolávat intenzivní smutek, projekci a stesk po pociťovaném nedostatku smysluplného spojení s přírodou, se může proměnit ve zvědavost na naše vlastní předky spjaté s přírodou. V pozdějším křesťanském umění se ovce staly silně zatíženým teologickým symbolem, a to i bez pastýře. Kristus byl nejen „dobrým pastýřem“, ale také obětovaným beránkem. Křesťanské mozaiky z pozdně antického období často zobrazují Krista jako beránka a v byzantském církevním umění bylo běžné zobrazovat dvanáct apoštolů jako ovce. Ovce vizuálně i symbolicky kontrastují s jeleny nebo gazelami, které jsou často zobrazovány v rajských scénách, jak pijí z řek vytékajících z rajské zahrady. Na starověkém Blízkém východě byli jeleni a gazely spojováni s divokostí, což je v kontrastu s domestikovanou povahou ovcí. Jelen byl také raně křesťanským symbolem katechumena (křesťanského zasvěcence připravujícího se na křest), zatímco ovce byla symbolem toho, kdo byl plně zasvěcen. Zdá se, že v tomto umění se tiše skrývá oslava a zároveň nářek nad napětím mezi divokým a domestikovaným.

Pastýř jako vizionář

V mýtech se významy nejlépe utkávají pomocí příběhů, které již existují – ať už neviditelně jako vzory v lidském srdci, nebo jako lidové příběhy předávané z rodičů na děti. Vzájemná závislost je skrytým tajemstvím toho, co se na povrchu může jevit jako nezávislé a jedinečné – princip, který příroda dobře odráží. Ať už starověké křesťanství vzdává hold čemukoli, vzdává hold také pastýři a ovcím. Podle mého názoru je chvála tohoto vztahu jednou z těch zašifrovaných částí tradice, která odhaluje základní rys, bez něhož zbytek náboženství nedává smysl. Z titulu svého povolání se pastýř*ka často ocitá na neúmyslné vizionářské cestě. Otevírá se prostor, kde se změněné stavy vědomí a mezidruhová setkání mohou stát typickou součástí vnímání a poznávání.

Práce pastýře*ky vyžaduje střídání období „vyhnanství“ a „návratu“ do společenství. Někdy po návratu přináší klanu něco nového: příběh, píseň nebo vizi. Na rozhraní mezi sebou a druhými, lidmi a více-než-lidmi, vesnicí a lesem dochází k napětí, tření; uvolňují se jiskry energie. Z těchto trhlin vycházejí vize. Od doby, kdy lidé přešli od kočovného způsobu života k usedlému, zůstávají pastýři*ky někde mezi nimi; jsou to strážci na okraji civilizace, jejichž oči hledí na to, co je temné a co je divoké. I pro lidi, kteří nežili ve spojení s městem, pro ty, kteří stále putovali jako kočovníci, byli*y pastevci*kyně zvědy – očima a ušima svého kolektivu. Zvířata, o která se starali*y, proměňovala trávu v maso a vlnu, pak v nástroje a oděv, ekonomicky zajišťovala trvání někoho, kdo balancoval nejistě – nebezpečně na hraně světů. Civilizace, ať už je jakkoli složitá, bude vždy vyžadovat tyto hrany, gradienty, na nichž lidský řád ustupuje jiným druhům řádu, které mohou být pro nezkušenou mysl snadno zaměněny za chaos. Právě pastevci*kyně, zvědové*kyně a stopaři*ky jsou vycvičeni*y k tomu, aby dokázali*y číst chaos. Zatímco v civilizaci klíčí náboženství hluboko uvnitř měst, kde kněží hlídají vnitřní svatyni chrámu, pastevec*kyně, stovky mil daleko, střeží jiný božský jazyk, zelený jazyk. Oba spolu nějak souvisejí, ale stezky mezi nimi zarostly, možná jsou už dokonce neprostupné.

Zdá se, že v pověsti o pastýři se odráží náš vlastní příběh stvoření. Ovce byly domestikovány před osmi tisíci lety a ironickou výměnou se těla těchto divokých ovcí stala zdrojem naší vlastní domestikace. Není tedy divu, že se ovce stala symbolem Druhého i sebe sama, Boha i člověka. Ať už domestikované, nebo divoké, vždy zůstanou mimolidské, zachovají si ostré smysly lovných zvířat. Jako „hlavní predátoři“ jsme jejich ekologickými protiklady, přesto do nich můžeme promítat své vlastní strachy a touhy, své mnohé zneuznané a utlačované identity. Můžeme s nimi soucítit, protože navzdory své domnělé ekologické zdatnosti jsme i my kořistí v psychospirituální trofické síti; i my tiše trpíme; i my jsme ztraceni nebo loveni z rozmaru sil mnohem větších, než jsme my sami. Tím, že je chráníme, se do nich vcítíme a v jistém smyslu se jimi stáváme, což je jeden z pohledů na podstatu „šamanismu“ – tedy na naši lidskou schopnost měnit podobu, abychom uzdravili svět. Právě zde lze rozpoznat vzor daleko přesahující rámec jedné kultury, který se odráží i v pověstech o sobech na severu nebo v uctívání posvátných krav v Indii, dokonce i v příběhu Abenaků o lidech stvořených z jasanu, vztahujících se k zemi, na níž nyní píši. To vše představuje chápání a mytologizaci vztahu kultury k přírodě a ke stvoření. Mezi nesčetnými materiálními dary, které tyto uctívané mimolidské bytosti poskytují, předávají jeden transcendentní, nemateriální dar, o němž by se dalo říci, že je zárodkem spirituality: empatii napříč druhy, napříč celou krajinou a ekosystémy, dokonce i nad rámec samotného života.

Napsáno na území Alnôbaků (známých také jako Abenaki) ve Vermontu.
Přeložil Nathan Fields.
Původně publikováno v The Wayfarer 4 (2), 2015, 22–27.
Nezkrácená verze textu: Apocalypticecology.com.

Autor*ka je queer řecko-americký*á přírodovědec*kyně, badatel*ka a mezidruhový*á mnich*ška. Po celou dobu studia pracoval*a jako sezonní pastýř*ka a ve své životní cestě se nechal*a inspirovat houževnatostí a něhou sudokopytníků, kteří ho*ji dovedli ke zpochybnění antropocentrismu a k bližšímu studiu země. Jeho*jí dílo charakterizují střety ekologie, identity, mystiky a „apokalypsy“. V současné době se zabývá teorií, praxí a kognitivní neurovědou skrze pozorování divoké přírody. Jeho*jí texty vyšly v časopisech The Wayfarer, Written River, Loam, Nature is a Human Right. Jeho*jími zvláštními zájmy jsou stopování, pastevectví a ekologie kopytníků, multispektrální fotografie, studia nových médií a kybernetiky. 

– hudba, tanec, tradičný odev, stereotypný obraz baču ako špinavého alkoholika na okraji spoločnosti, ktorý si chvíle kráti sexuálnym stykom s ovcami, je tak vzdialený realite, ako tvrdenie, že kultúra slovenského ľudu má byť slovenská, slovenská a žiadna iná.

Chov oviec v podobe, v akej ho na Slovensku vnímame dnes, je výrazne determinovaný vlnami valaskej kolonizácie v 15. až 17. storočí. Dovtedy sa sústredil predovšetkým na nížinné oblasti Slovenska, pričom primárnym produktom bola ovčia vlna a mäso. Valaská kolonizácia priniesla nové spôsoby chovu oviec, spojené s využívaním horských pasienkov, ktoré boli dovtedy používané len minimálne a vďaka kolonistom prichádzajúcim z východných a juhovýchodných častí Karpát sa produkcia zamerala na mliečne výrobky. Tieto novinky výrazne formovali podobu tradičnej materiálnej i nemateriálnej kultúry, ako aj vzhľad krajiny a spôsoby jej využívania a starostlivosti o ňu.

Podmienky a svojský spôsob života pastierov, ktorí boli v ustavičnom kontakte s prírodou, v mnohých ohľadoch dovtedy nezvyčajný charakter valaského hospodárenia a ich postavenia v ňom, špecifické povahové črty pastierov (predovštkým inklinácia k slobodnejšiemu životu, sklony k zbojníctvu a rebelovaniu voči feudálnemu systému), ostro kontrastoval so spôsobom života roľníkov. To všetko na seba upútalo pozornosť literatúry, kinematografie a scénického folklorizmu, ktorý pastiersky spôsob života a sociálny status pastierov zovšeobecnil na všetko obyvateľstvo horských oblastí Slovenska.

Najímanie pastierov a formy pastierskeho hospodárenia

Výber osôb na pasenie a spôsob ich najímania závisel od charakteru organizácie letného pasenia oviec v obci, respektíve regióne. V oblastiach s rozšíreným individuálnym chovom oviec, kde sa pásli v samostatných stádach podľa jednotlivých hospodárstiev, sa paseniu zväčša venovali členovia rodiny. Ak v rodine neboli vhodné osoby, zvykli sa najímať pastieri – najčastejšie školopovinní chlapci, pričom náplňou ich práce bolo predovšetkým pasenie. Dojenie a spracovanie mlieka zvyčajne vykonával gazda. Gazdovia si chlapcov najímali väčšinou len na obdobie letnej pastevnej sezóny, pričom v niektorých prípadoch si rodičia detí dávali podmienku, aby gazda chlapca živil aj počas zimy. Najčastejšou formou odmeny bola strava, bývanie, odev a naturálie, podľa dohody gazdu s rodičmi. V období hospodárskej krízy v 30. rokoch 20. storočia nebolo nezvyčajné, že pastieri pracovali len za stravu a ošatenie.

V nížinných oblastiach Slovenska, kde sa nepraktizoval salašnícky spôsob chovu oviec, bolo najímanie pastierov v kompetencii richtára, respektíve predsedu urbariátu. Obecných pastierov najímali na základe každoročnej voľby, ktorá sa mohla konať na konci jesenného pasenia alebo vo vianočnom období. Prácu obecných pastierov vykonávali prevažne muži z chudobných rodín, ale pastierske povolanie sa častokrát aj dedilo. Okrem toho sa na pasenie zvyčajne najímal aj pomocník, najčastejšie pastierov syn. Odmena za prácu pastierov v nížinných oblastiach pozostávala predovšetkým z obilnín, ktoré podľa počtu pasených oviec odovzdávali jednotlivé domácnosti. Od začiatku 20. storočia však postupne naturálne odmeny nahrádzala peňažná mzda.

Najrozšírenejším typom pastierstva na Slovensku však bolo kolektívne salašníctvo, kde sa ovčie stáda tvorili v rámci jednej obce alebo salašného spolku. Proces utvárania salašných spoločenstiev bol regionálne diferencovaný, niekde sa zachovali pôvodné formy salašnej organizácie prenesené na naše územie z východnejších oblastí Karpát, inde sa prenesené formy menili v závislosti od odlišných podmienok a napokon na niektorých miestach vznikli organizačné formy úplne odlišné od salašníckej organizácie v iných regiónoch karpatského areálu.

Najčastejšie sa vyskytujúcimi formami kolektívneho salašníctva boli tzv. pasenia za syr a pasenie na výdavok. Pri systéme „pasenia za syr“ salašný spolok najímal baču – ktorý si ďalej zjednával valachov a honelníkov za dohodnutú mzdu vyplácanú v mliečnych produktoch. Pri systéme „pasenia na výdavok“ si  bača najímal dojné ovce od jednotlivých gazdov, ktorým dal za každú dojnú ovcu vopred dohodnuté množstvo syra. Zvyšok zostal bačovi na uhradenie salašných výdavkov, na výplatu valachov a honeľníkov a svoj vlastný zárobok.

Pri oboch systémoch salašného hospodárenia mal salašný spolok prvoradý záujem na produkcii kvalitného hrudkového syra a zodpovednosť za túto výrobu niesol bača. Preto si chovatelia oviec dávali na výbere vhodného baču mimoriadne záležať, pričom na jeho osobu boli kladené pomerne vysoké nároky. Pri najímaní pastierov systémom „na výdavok“ musel bača častokrát zložiť finančnú kauciu, ktorá mala zabezpečiť salašný spolok v prípade jeho zlého hospodárenia. Ak by sa pastierska sezóna nevydarila, napríklad kvôli nepriaznivému počasiu, mohlo sa stať, že bača sa zadlžil a nasledujúci rok už nebol schopný požadovanú kauciu zložiť.

V oblastiach s intenzívnym chovom oviec sa znalosti s tým spojené často dedili v rámci rodiny a niektoré obce boli svojimi ovčiarmi vyhlásené a najímali sa aj do pomerne vzdialených oblastí. Odchádzanie pastierov z jedného strediska, aj do pomerne vzdialených lokalít, postupne ovplyvňovalo tamojšie spôsoby chovu oviec do takej miery, že môžeme hovoriť o oblastiach salašníctva napríklad spišského vplyvu, zázrivského vplyvu, pohronského vplyvu a podobne. V medzivojnovom období dokonca pracovali slovenskí ovčiari aj na ovčích hospodárstvach vo Francúzsku, Kanade alebo v Argentíne. Aj v tých najvyhlásenejších centrách pastierstva, akými boli napríklad obce Terchová, Zázrivá, Východná, Važec, Lendak, Oľšavica a iné, však počet pastierov nepresahoval desať percent z celkového počtu práceschopných mužov. Nemožno teda hovoriť o tom, že by pastierstvo predstavovalo dominantnú formu obživy, a to aj v oblastiach s najintenzívnejším chovom oviec

S nástupom socialistickej poľnohospodárskej výroby sa dostali do platnosti všeobecné normy pre každú kategóriu pracovníkov, no napriek tomu sa niektoré z kritérií tradičných spôsobov najímania pastierov udržali ešte v 50. a 60. rokoch 20. storočia. V niektorých oblastiach si tak bača prenajímal ovce a pasienky od poľnohospodárskeho družstva, ktorému dával dohodnuté množstvo syra alebo mlieka od každej dojnej ovce.

Diferenciácia v rámci pastierskeho spoločenstva

Vnútorná diferenciácia medzi pastiermi závisela od charakteru a rozsahu vykonávaných činností.  Zatiaľ čo na menších salašoch, s počtom oviec do stopäťdesiat kusov, si bača zvyčajne vystačil s jedným pomocníkom, pri väčšom množstve oviec počet pomocníkov úmerne narastal. Hierarchia medzi pastiermi bola prísne daná a presne vymedzovala pracovné povinnosti a sociálne postavenie jednotlivých pastierov medzi sebou, ako aj v dedinskom spoločenstve.

Hlavnou osobou v systéme kolektívneho salašníctva bol bača, ktorý zodpovedal za mliečnu produkciu, zdravie a stav oviec a zaobstarávanie stravy pre ostatných pastierov. Veľký dôraz sa kládol aj na udržiavanie hygieny pri spracovaní mlieka, pričom čistotnosť baču bola jedným z dôležitých kritérií, podľa ktorého ho lokálne spoločenstvo posudzovalo.  Súčasne sa od baču požadovali aj niektoré charakterové vlastnosti, ako čestnosť a vzorný rodinný život.

Priamo podriadení bačovi boli pastieri, najčastejšie nazývaní „valasi“ alebo „juhasi“, ktorých náplňou práce bolo pasenie, dojenie a stráženie oviec. Na jedného valacha zvyčajne pripadalo okolo sto dojných oviec. Na veľkých salašoch sa valasi v pracovných úkonoch striedali. Jedna časť odchádzala s ovcami na pašu, zatiaľ čo druhá pomáhala bačovi s úkonmi okolo koliby a pri spracovaní syra. Ak bača nestačil na svoje povinnosti sám, vybral si najskúsenejšieho spomedzi valachov za svojho zástupcu.

Najnižšie postavení v salašnej hierarchii boli tzv. honelníci alebo bojtari. Vykonávali pomocné práce, ako nosenie vody, stráženie oviec, poháňanie oviec pri dojení, upratovanie koliby a podobne. Prácu honelníkov najčastejšie vykonávali chlapci vo veku od desať do pätnásť rokov, niekedy aj mladší. Častokrát išlo o syna baču alebo mladšieho brata niektorého z valachov. Nebolo nezvyčajné, že túto prácu vykonávali chlapci aj na úkor školskej dochádzky.

Pre kolektívne salašníctvo na Slovensku je charakteristické, že funkcie pastierov oviec vykonávali takmer výlučne muži. Ženy boli z účasti na salašných prácach vylúčené s odôvodnením, že namáhavé dojenie a nepriaznivé životné pomery v izolovaných podmienkach salaša nie sú pre ne vyhovujúce. Okrem toho boli rozšírené aj poverčivé predstavy o tom, že prítomnosť ženy na salaši by mohla spôsobiť škody na jeho hospodárení. Ak sa s prítomnosťou žien v salašnom hospodárstve stretávame, tak je to v oblastiach s rozšíreným individuálnym spôsobom chovu oviec, kde pracovali manželky a dcéry majiteľa stáda. So ženami vo funkcii baču bolo možné sa ojedinele stretnúť až po druhej svetovej vojne, na salašoch jednotných roľníckych družstiev, avšak v pomerne malom rozsahu.

Sociálne postavenie pastierov a vzťah k dedinskému spoločenstvu

Sociálne postavenie pastierov sa diferencovalo chronologicky, regionálne, ale aj podľa vykonávanej práce. Pastieri hovädzieho dobytka alebo pastieri ošípaných sa svojím postavením líšili od pastierov oviec. Aj medzi pastiermi oviec však existovali sociálne rozdiely, a to na základe príslušnosti do jednotlivých kategórií tejto profesnej skupiny. Sociálne postavenie pastierov záviselo predovšetkým od ekonomického významu chovu oviec v poľnohospodárstve, od rozsahu a charakteru vykonávanej práce, od odmien za túto prácu a od tradičných miestnych zvyklostí.

Najnižšie sociálne postavenie mali pastieri oviec so systémom nížinného chovu oviec, najmä ak sa pracovne nezúčastňovali na spracovaní mlieka, gazdovia ich pokladali za najnižšie postavených v rámci spoločenského rebríčka. Pastieri sa v týchto oblastiach pokladali nielen za príslušníkov najnižšej spoločenskej vrstvy, ktorým sa obec musela postarať o obživu a ubytovanie a ktorí si túto starostlivosť museli odslúžiť prácou, ale aj za ľudí menejcenných, neschopných vykonávať inú činnosť, vyžadujúcu vyššie fyzické alebo duševné nároky. Príslušníci majetnejších vrstiev videli obecných pastierov ako sociálnu skupinu s minimálnymi občianskymi právami. Chlapci z pastierskych rodín sa častokrát nemohli stýkať s dievčatami z majetnejších rodín a nadväzovať s nimi vzťahy. Nebolo teda zriedkavé, že prácu obecných pastierov v oblastiach s nížinným chovom oviec, zastávali fyzicky alebo duševne znevýhodnení muži.

Diametrálne odlišná situácia bola v horských oblastiach Slovenska, kde sa uplatňoval salašný spôsob chovu oviec. Aj v týchto oblastiach síce pochádzali pastieri, najmä valasi, z ekonomicky slabších rodín, avšak povolanie pastiera – predovšetkým baču – bolo kvôli vysokým nárokom na jeho vykonávanie cenené lokálnym spoločenstvom pomerne vysoko. Aj keď mladí chlapci neraz išli pracovať na salaš, aby tak riešili nepriaznivú ekonomickú situáciu rodiny, mohli sa postupne s nadobúdajúcou kvalifikáciou vypracovať až na pozíciu baču.

Kým pastieri pracovali v letnom období na salašoch, ich manželky a ostatní členovia rodiny sa venovali pestovaniu poľnohospodárskych plodín a chovu hospodárskych zvierat. Pastierstvo sa v tých prípadoch chápalo ako doplnkové zamestnanie popri poľnohospodárstve, a to aj napriek tomu, že z pastierstva zvyčajne plynul väčší príjem. V oblastiach, kde sa hospodárilo systémom „na výdaj“, poskytovalo bačovo hospodárstvo, vrátane jeho nehnuteľností a pôdy, salašnému spolku záruku, že v prípade neúspešnej sezóny bude môcť uhradiť vzniknutú škodu. Bačovia tak veľkosťou svojho majetku museli byť na úrovni gazdov a boli vnímaní ako rovnocenní členovia dedinského spoločenstva.

V lokálnom spoločenstve s rozvinutým chovom oviec bol bača pomerne vysoko cenenou autoritou a bola mu prejavovaná patričná úcta. Všeobecné uznávanie bačovskej autority sa prejavovalo v spoločenskom styku napríklad tým, že bačom, a to i mladšiemu, sa spravidla vykalo. Napriek tomu, že v horských oblastiach bolo pastierstvo pomerne cenenou profesiou, vo vedomí roľníkov sa pokladalo za jednoduchšie zamestnanie, poskytujúce slobodnejší život. Samotní bačovia boli na svoj sociálny status hrdí a neraz ho demonštrovali prostredníctvom svojho oblečenia.

Pokým sa na vidieku nosili tradičné formy ľudového odevu, v horských oblastiach sa bača od roľníka odlišoval niektorými charakteristickými doplnkami – predovšetkým širokým viacprackovým opaskom, pastierskou kapsou, nosením valašky alebo palice a špecifickou výzdobou niektorých ďalších odevných súčastí. V niektorých oblastiach, napríklad na strednom Spiši, nosili bačovia oproti roľníckemu obyvateľstvu diametrálne odlišný odev. Pastierske prostredie bolo zároveň oveľa konzervatívnejšie a dlhšie preferovalo tradíciami a rokmi overené odevné súčasti. Pastieri tak v lokálnom spoločenstve nosili súčasti tradičného odevu aj pomerne dlho po tom, ako roľnícke obyvateľstvo prešlo na mestské formy odievania.

Diferencovanie medzi spôsobom života pastierov a roľníkov sa najmarkantnejšie odráža vo folklóre, kde sa zachovali reminiscencie nielen na slobodný život pastierov, ale aj na ich sklony k zbojníctvu. Takýto spôsob života bol v zásadnom rozpore s mentalitou roľníkov. Vzhľadom na veľkú zodpovednosť, ktorú bačovia počas pastevnej sezóny mali, si ich však lokálne roľnícke spoločenstvo vážilo, keďže bolo čiastočne odkázané na výsledky ich práce. Okrem toho bačovia zvyčajne ovládali praktiky ľudového liečenia dobytka, vďaka čomu sa im pripisovali aj magické schopnosti. Istý rešpekt v roľníckom prostredí si teda získavali aj kvôli strachu obyvateľstva z negatívnych účinkov ich magického pôsobenia.

Zmeny v sociálnom postavení pastierov od polovice dvadsiateho storočia

Tradičné vzťahy medzi ovčiarmi a dedinským spoločenstvom a s tým súvisiace sociálne postavenie bačov a valachov sa v základných črtách zachovalo až do polovice 20. storočia. Socialistická kolektivizácia poľnohospodárstva so sebou priniesla výrazné zmeny ekonomického a sociálneho postavenia pastierov. Mnohé javy tradičného spôsobu života stratili svoje opodstatnenie a zanikli. V priebehu druhej polovice storočia sa stavy hospodárskych zvierat postupne znižovali, čím spolu so zavádzaním moderných technológií v poľnohospodárskej výrobe začal sociálny status pastierov pomaly upadať. Strojové dojenie a spôsob mliečneho hospodárstva, keď sa syr už nevyrábal priamo na salašoch, ale nadojené mlieko sa zvážalo do mliekarní, spôsobilo radikálne zníženie nárokov na schopnosti pastiera. Pastiermi sa tak častokrát stali sociálne vylúčení ľudia, ktorí za možnosť ubytovania, stravy a menšej finančnej odmeny boli ochotní toto zamestnanie vykonávať. V priebehu druhej polovice 20. storočia sa preto, predovšetkým v horských oblastiach Slovenska, obraz pastiera výrazne zmenil z vysoko špecializovanej a lokálnym spoločenstvom rešpektovanej autority na sociálne vylúčeného jedinca žijúceho v maringotke, neraz holdujúceho alkoholu.

Autor je etnológ v Ústave európskej etnológie Masarykovej univerzity v Brne.

Pověsti bývají alespoň částečně pravdivé – nejinak je tomu i v tomto případě.  Leccos se sice o tomto pastevci z Podyjí dá dohledat online (například jeho magisterské studium na Katedře environmentálních studií na FSS v Brně na Masarykově univerzitě či následné doktorské na FaVU u umělce Mariana Pally), jeho myšlenková a hodnotová východiska je však lepší hledat přímo na papíře. Především na nevirtuálních a hmatatelných stránkách se čtenářstvo může nechat přesvědčovat o (ne)pravdivosti oněch pověstí. Stránky, na kterých jsou vyjádřena Blailova východiska a myšlenky, lze najít – s trochou pátrání v přátelských kruzích či po bazarech (nebo jej přímo zakoupit u autorstva) – kromě ve zmíněné publikaci také ve dvou číslech Pasteveckého almanachu či v ovčáckém zinu Čoban.

Možnosti (ne)viditelné subverze

Publikaci vydala v nákladu čtyři sta kusů a bez ISBN Mezinárodní konfederace pastevců, jejíž členové náklad rovněž zaplatili – v knize je mimo jiné zdůrazněno, že na její produkci nebyly čerpány žádné veřejné zdroje. Michael Blail figuruje v tiráži jako odpovědný redaktor. Autorstvem je pak Jeremiáš Havranu a Banda autonomních ovčáků. O samotném autorovi Havranu se přímo v knize dočteme podobné informace jako o Michaelu Blailovi na internetu, zda se však jedná o Blailův pseudonym, se nikdy najisto nedozvíme. Můžeme jen tušit – tato taktika by odpovídala doporučením ze samotné knihy: „Používejte pseudonymů, falešných jmen a identit.“ Banda autonomních ovčáků pro čtenářstvo zůstává také nejasnou skrumáží bytostí zviditelněných jen skrze vytištěná slova. Právě téma neviditelnosti pastevectví a zároveň přihlášení se k „anarchismu třetího typu“, pro který je důležitý jak jedinec, tak kolektiv, komuna či komunita, patří ke hlavním tématům knihy.

Pastevče, do zboje! je kniha nestandardní, těžko se nachází analogie v současné literární produkci. Formálně se částečně jedná o manuál pro současné pastevce a pastevkyně – ale i pro další lidské bytosti, které nechtějí následovat současné kapitalistické nastavení světa: „snílci, vizionáři a vagabundi usilující o prožití života mimo silová pole konformity“. Podnadpis „aktuální možnosti pastorální subverze“ napovídá, že převládajícím systémům vzdorovat lze – byť s několikrát se opakujícím ujištěním, že cílem není, aby se všichni na světě začali řídit doporučeními těchto zbojníků. To je na jednu stranu sympatické ve své neutopičnosti po „změně systému“, implicitně však v sobě ukrývá určitou odevzdanost a zároveň nutnost existence stávajícího uspořádání světa – protože kdyby se proměnilo, nebylo by proti komu a čemu tyto subverze pořádat. Z určitého úhlu pohledu se jedná sice o radikální, pro čtenářstvo neznalé Blaila či zkazek o něm je jakoby zastřená určitou konceptuálností. Gesta zůstávají v podstatě jen na pastvinách a jsou tudíž zatím viditelná jen pro uzavřenou komunitu. Sebepotvrzení i zůstávání v komfortní zóně však může být zásadní: je čas ohledávat, co je míněno oním zbojem a kdo je onen pastevec, kterého publikace vybízí k akci.

Poetický banditismus jazyka

Kniha podle úvodních slov autorů „není pouhým teoretizováním o možných podobách pastorální rebelie a vzpoury“, ale jsou v ní uvedeny i „konkrétní návrhy a náčrty možností“, ty jsou v průběhu kapitol vždy uvedeny křížkem a také jinou, přímější dikcí. Publikace je podle Bandy také „pokusem o nástin dějin pastevectví“, snaží se však být „alternativní“, protože kombinuje „zkoumání klasické vědy“ s dalšími literárními i jinými útvary – svědectví, zvěsti, spekulace, mýty, průpovídky či „transčasové dialogy s našimi předky“. Tento výčet, značně okleštěný oproti originálu, zde uvádím i kvůli důležitému aspektu celé knihy a tím je jazyk. Jeho barvitost je až fascinující – musím se přiznat, že při prvním čtení jsem byla až zahlcena pestrostí a až omamností použitých slov a vět. Během prokousávání se publikací jsem pochopila, co autorstvo myslí tím, že „povaha textu je básnická, až snová“, přesto však je „přímým útokem na žánr bukolické idyly“. I jazyk může být oním zbojem, „poetickým banditismem, guerillovým pastevectvím, pastorální subverzí“. Protestem vedeným „prostředky duchovní a hmotné poezie“ vycházející z kombinace vzájemného respektu a tolerance všech entit na naší planetě.

Praktická příručka do (ne)pohody pastvin

Publikace sama o sobě je určitý estetický objekt, dobře sloužící čtenářstvu i po praktické stránce. Grafická úprava grafika Karla Prokeše, který použil patkové písmo Maiola a papír Munken Pure Rough (bez optických rozjasňovačů, tudíž s menší ekologickou stopou), je jednoduchá, vzdušná a návodná, nepůsobí však lacině. Naopak při listování má čtenářstvo pocit „dobře odvedené práce“, a to až nadstandardní kvality, vzhledem k většinové současné knižní produkci. Závan rustikálnosti se šmrncem současnosti poskytuje čtenářstvu i pevná vazba s textilní obálkou. Ta jako by ale nebyla esteticky samoúčelná – pokud máme následovat doporučení v tiráži a knihu číst „při svitu slunce nebo měsíce“, a to třeba i na pastvinách a za ranní rosy, publikace tyto neknihovní a nebytové podmínky dokáže vydržet. Ovčácké stopy se do ní zaryjí a ukážou, že i knihy umějí dobře stárnout ve venkovních podmínkách. I formát a délka knihy o 240 stranách se dobře transportuje.

Členění a ukotvení knihy

Text je členěn na šest hlavních kapitol, které by v jiném kontextu mohly stát i samostatně – zároveň by jim byla upřena určitá celistvost: u pěti z nich se následující odstavce zastaví, ze šesté uvádíme nejdelší citaci. Podle poděkování v závěru knihy je zřejmé, že i každá z nich měla svého „redaktora“, konzultanta – je to jeden z otisků akademického světa, který Blail dobrovolně (nebo transhumančně) opustil.

Téměř jednu čtvrtinu knihy pak zabírají tři podkapitoly – „Dodatky“, které o trochu více popisným a přímým jazykem rozvádějí a ukotvují vybrané pojmy a konkrétna z hlavních kapitol. Ve „Slovníku neopastoralisty“ najdeme vysvětlení pro jednotlivosti uvedené v textu – právě odsud máme informaci, kdo je Jeremiáš Havranu, co je čorba, redyk, kdo jsou jednotlivé pastevecké a nomádské národy atp. Poslední část pak tvoří soupis „Literatury“, která je rozdělena podle žánru a ukazuje, z jakých propletených polí zájmu a okruhů kniha Pastevče, do zboje! vychází.

Prostupnost krajiny a nenásilný zboj

První kapitola nese název „Krajina a pohyb“ s intermezzem vysvětlujícím pojem redyk, což – jak se čtenářstvo dozvídá – je označení původně z gorolštiny pro pěší přesun ovcí a koz z letních pastvin na zimoviště a naopak. Je to jiné označení pro pojem transhumance, což je pojem převzatý ze západní Evropy a v naší česko-slovenské krajině známější. Autorstvo v kapitole zdůrazňuje proměnu, která nastala v době především po průmyslové revoluci a vedla k „úpadku pasteveckých kultur“. Zmiňují ostnatý drát, vlakovou kolejnicovou síť a další dopravní tepny nebo války a zaminování krajiny – to vše pak směřuje k závěrečnému doporučení, že se pastevec „i přes všechnu marnost, jež vyvěrá z útrob přítomnosti“, má pokusit „bránit posvátnou a univerzální hodnotu, jíž celistvá a průchodná krajina nepochybně je“. Protože jak ze čtení mezi řádky vyplývá, i tvrzení, že někdo (tedy pastevec/pastevkyně) žije na „okraji“ společnosti, je jen vymyšlený koncept, stejně jako hranice, ve kterých se prakticky i konceptuálně pohybujeme. Svět není binární a okraje a hranice jsou diktovány byrokracií shora – a tu je podle Havranu a Bandy třeba napadat, byť jen subverzivně a nenápadně (stříháním ostnatého drátu).

Druhá kapitola „Poetický banditismus“ je uzavřena intermezzem básně být pastevcem. Tato část rozvíjí především možnosti poetického (tj. uměleckého) zboje. Přímá citace v úvodu od Bandy autonomních ovčáků sděluje, že zbojníci byli vždy ti, kdo „upozorňovali na to, že věci nejsou v pořádku“. Zbojník v jejich podání bojuje především „uměleckými a literárními prostředky“, ty však nejsou „konečným cílem jeho snažení“. Zboj je „duchovní a fyzický postoj“ i „zběsilost a pokora“. Kultura je zde ale chápána jako nezávislá na „kapitálových tocích“ a „byrokratických procedurách, společensky oceněná“ atd. Označení poetický banditismus vychází ze spojení zpěvu soupeřících vergiliovských pastýřů a přímého boje banditů nespokojených se stávajícími pořádky, které diktuje (jakákoli) vrchnost – „Stát, Zákon a Kapitál“. V doporučeních pak nacházíme různé prostředky, jimiž lze subverzivně (i s přímým odkazem například na Situacionistickou internacionálu) vzdorovat proti mocnosti: troubení na trembitu, zpívání ve vichřici, odmítání záznamu při pořádání pastorálních slavností, vytváření primitivních kalendářů z kamenů, nahrazení telefonování kouřovými signály, sabotování cykloturismu, věnování se ručním pracím a řemeslům, používání jazyka jako zbraně atd.

Nenásilné války dřevního hackera

Třetí kapitola s názvem „Postarchismus“ je nejkratší a vymezuje se vůči novým technologiím a neustálému dohledu. Pro autorstvo je „virtualita naším nepřítelem“, a proto je třeba kombinovat starobylé metody zboje s nejsoučasnějšími prostředky, podnikat například „sabotáž digitálních úložišť pomocí tureckého čaje“. Pastevec se může stát „dřevním hackerem“, který na jednu stranu zavádí ve svém příbytku zóny bez internetu a elektřiny či informační půst, na druhou stranu si je vědom toho, že zboj „není jen vymezení proti něčemu, ale i zaujetí postoje pro něco“, znamená „kriticky se vymezovat vůči světu“, a to jak radikálními myšlenkami, tak samotným způsobem vlastní existence, ovšem zřeknutím se veškerého násilí proti lidským i mimolidským bytostem. Z této části je však znát určitá odevzdanost osudu, kdy je zřejmé, že uniknout „temným silám“ dozoru a internetu už není zcela možné – je však stále možné jim zcela nepodléhat.

Čtvrtá kapitola se jmenuje „Pastevecký válečný stroj“. Kapitola začíná citátem Johna S. Kloppenborga, kdy „postava pastevce byla vnímaná ambivalentně: na jedné straně jako společensky nevýznamná, na straně druhé byl pastevec považován za nebezpečnou figuru“. Autorstvo následně uvádí různé historické příklady pastevců, kteří se vzbouřili proti vládnoucí moci: antické pastevce Viriata a Spartaka, po delší dobu se zastavuje u asijských kočovných nomádských kmenů, z bližší současnosti představuje iniciativu mořských pastevců Sea Shepherd Conservation Society (kterým jemně vyčítá jejich sklony k násilí) a pastevce na africkém kontinentu, italské pastevce sloužící neapolské organizaci Camorra, pastevce libanonské, balkánské i karpatské. Tento historický exkurz, doplněný i citacemi z Deleuze, Guattariho a Michela Foucaulta, ukazuje podhoubí i rozhled Havranu i Bandy. Doporučení je méně a jsou spíše konceptuální, například o manifestaci světového míru pomocí bílého prostěradla na holi při běžné odpolední pastvě. Hmatatelněji zde vyvstává onen stroj složený z myšlenek, aktivit, rebelií a neposlušností – leckdy v minulosti spojený se zbraněmi a válkou, v současnosti pak se snahou autorstva po nenásilí, dokud to jen bude možné. Revolta spočívá v neviditelnosti „mimo institucionální dozor“, ve vlastní angažovanosti na konkrétním místě například skrze guerillové pastevectví. V této kapitole je také zmínka –, jinak v celé knize téměř ojedinělá –, o potřebě starat se o planetu v ekologickém smyslu – například skrze samozásobitelství.

Bukolika, politika a magie

Následující kapitola „Bukolická anarchie a kultura protestu“ pojednává především o podobě anarchismu, ke kterému se autorství hlásí. V této části se nejjasněji vyjevuje návaznost myšlenek shrnutých pod pojem „neopastoralismus“ na přemýšlení a práci amerického teoretika, básníka a anarchisty Petera Lamborna Wilsona (alias Hakima Beye). Zřejmou inspirací pro recenzovanou publikaci byl jeho koncept dočasných autonomních zón, které lze chápat jako variantu pobývání v prostoru vymezujícímu se, a tudíž revoltujícímu proti převládajícím pořádkům (dosadit si můžeme uspořádání státní, ekonomické, sociální apod.). Havranu a Banda ji chápe jako umělecké dílo nebytí „v moderním světě“, byť na jediné odpoledne – a místo toho pochodovat se stádem, vyrobit si primitivní flétnu či uskutečnit nějaký rituální obřad v krajině. Imaginace je nápomocný nástroj pro v podstatě jakoukoli aktivitu, revoltu či vzpouru, která se však pohybuje na poli něčeho, co by se dalo popsat jako subverzivní svoboda bez násilí. Doporučuje se také například vyhýbat se volbám, vařit pro matky bez domova či okupovat opuštěná místa. Zajímavý je i popis celkem současných revolt francouzského ovčáka Josého Bového, přičemž je mu opět jemně vytýkáno, že nakonec (byť dočasně) vstoupil do stávajícího současného politického systému – totiž Evropského parlamentu. V této kapitole se také pojednává o domestikaci – a je to téměř jediné místo v knize, které se, byť stále s odstupem a více teoreticky v rámci historického exkurzu, zabývá samotným životem zvířat.

Návrat duší do praxe

Kniha, možná by se dalo říci, že tato erupce slovesnosti či „poetický manifest s názorem“, je u konce – po jejím odložení snad můžeme vyrazit lépe „ozbrojeni“ na své pastviny. Ať už ty, kde se pasou ovce, nebo ty, na kterých jsme doma – pastviny kulturní, umělecké, politické, sociální. Kdo je pastevectvo současnosti (bylo by záhodno nevynechávat ani pastevkyně) a jaký je jejich zboj a jaká zbroj, je na těchto stránkách poctivě ohledáváno až na samotnou dřeň. Během čtení čtenářstvo napadá spousta myšlenek, argumentů a otázek, drtivá většina z nich je však hned v následujících odstavcích zodpovězena, vyargumentována a/nebo se stávají bezvýznamnými. Ty, které zůstávají, se týkají spíše praktických úvah. Dobrodružné a napínavé čtení určitě může dodat síly pro konkrétní aktivity, které ale možná trochu zůstávají na hranicích neopastorálních pastvin. Politiku je – vzhledem k postupujícím krizím – záhodné rozšířit i mimo pastviny, třeba konkrétně na obnovu půdy, krajiny nebo i na well-being (a případně i například etiku šlechtění) samotných zvířat, o nichž není v rámci „pasteveckého zboje“ téměř žádná zmínka. Zároveň je třeba dodat, že pro toto číslo Kapitálu se tento pohled hodí – kniha se, podobně jako naše ohledávání, soustředí především na postavu pastevectva. „Nejvyšším cílem zboje je vrátit člověku a světu duši. Anima mundi. Smysl a hodnotu, které stojí mimo technokapitálovou tvář naší doby,“ tvrdí autorstvo v knize. Toho ale můžeme dosáhnout jedině spojenectvím mimolidských a lidských bytostí, které budou různé pastviny, přístupy, nároky a možnosti propojovat. „Nemůžete-li zachránit svět, zachraňte alespoň sami sebe“ pak zní, možná, příliš odevzdaně. Věřím, že neexistují jen gesta nebo jen velké změny. Existují i střední proměny, kterých můžeme být součástí, pokud se budeme zajímat a budeme otevřeni jinakosti. Možná že právě okraje pastvin, které se dotýkají polí, turistických stezek a městských komunikací, jsou tím nejdynamičtějším prostorem a pro pastevectvo tou největší výzvou. Ale možná i místem pro (naslouchání a) hledání společné cesty.

Autorka je členka redakce Artyčok.TV a doktorandka na Katedře environmentálních studií na FSS MU v Brně 

Vymlouvat ovcím názor nemá smysl, jsou tvrdohlavé

Natálie Vaňková žije v Brně, kde studuje veterinární lékařství na Veterinární univerzitě (VETUNI). Zároveň se dlouhodobě věnuje odbornému výcviku a psímu sportu s border kolií Dantem. Natálie brigádně pase jedno ze stád ovcí a koz, které patří Ovčí farmě Podyjí. Potkali*y jsme se s ní a Dantem na pastvině na Stolové hoře, v Národním parku Podyjí na Pálavě.

Pastevectví je v dnešní době dost výjimečná práce, jak ses k ní dostala?

Dělám pasení jako trénink už šest let. Dostala jsem se k tomu přes výcvik svého psa. Dante má napůl pracovní rodokmen, tak jsem s ním pasení chtěla vyzkoušet. Pocházím z Olomouce, kde jsem si našla trenéra. Chodili jsme k němu dvakrát až třikrát týdně na výcvik a na farma závody, kde pes vede malý počet ovcí přes různé překážky. Volný výpas s Dantem děláme teprve druhé léto.

Takže jste na brigádě vlastně dva. A jak se pase stádo?

Dvakrát denně společně převádíme stádo z ohrady na cílovou pastvu, ráno na čtyři až pět hodin, pak na tři hodiny navečer. Když přicházíme do cílové pastvy, stádo vedeme spolu, ale když se zastavíme v cíli, je potřeba, aby pes do stáda co nejméně zasahoval a nerozděloval ovce a kozy do menších skupin, protože se pak různě přemisťují, stádo nedrží pohromadě a člověk nikdy neví, jestli se nějaká skupinka nerozhodne jít někam úplně jinam. V cíli stádo obcházím a kontroluju, zda se přemístily všechny. Tady jsme naštěstí ohraničeni na všech stranách, takže je pasení klidnější.

Proč tě nebo vás neuspokojuje jen trénink a závody, proč „skutečně“ pasete?

Ve srovnání s tréninkem je pro nás s Dantem volná pastva větší výzvou, protože stádo je daleko větší a k tomu každá ovce a koza má svoji osobnost, kterou ze začátku neznáme. Po deseti dnech pastvy už člověk ví, na kterou z nich si dát pozor, která se vždycky bude loudat a kterou nemusí řešit a sama dojde na cílovou pastvu. Koza Vražda, ta s největšími rohy, vede stádo, když se přesouváme. Jméno asi dostala proto, že nemá ráda jehňata.

Je pes pro pastevce a pastevkyni nepostradatelný?

Dokážu si představit i práci bez psa, ale stádo by na mě muselo být zvyklé, podobně jako na druhou pastevkyni, která je pase už šestý rok. Ovce a kozy ji znají a poslouchají ji víc než mě, má je vytrénované. Například je přivolá na slovo „tlustá“. Když volám „tlustá“ já, tak mě většinou neposlouchají, takže bez psa by mi to asi nešlo. Myslím si, že když se člověk se stádem dobře zná a jsou na sebe zvyklí, je to klidnější a práce může být mnohem jednodušší, než když stádo vidím poprvé v životě a jen na těch deset dní.

Když by někdo nezkušený pozoroval Danteho při práci, mohlo by se zdát, že je to pro něj spíš zábava. Dokážeš odhadnout, jaké to je pro psa?

Pasení na celých deset dní s jedním psem je pro psa samotného náročné, když musí denně několik hodin vyvíjet tlak na zvířata, fyzický i psychický. Ideálně by to chtělo aspoň dva psy, kteří by se střídali třeba obden. Nebo mít oba psy na pastvě, aby spolu mohli tlačit stádo nějakým směrem, to by bylo i pro mě jednodušší. Jeden pes může být na slovní povely a druhý na píšťalku. Tím, že každý zná jinou sadu povelů, je možné jednoho poslat třeba přes skálu nahoru a zároveň druhého dolů, mohou se potkat ze stran vzadu a tlačit celé stádo směrem dopředu. V našem případě nahrazuji Dantemu druhého psa já a tlačím stádo ze strany, Dante ho tlačí zezadu. A naštěstí to od nás berou. Protože má Dante jen napůl pracovní rodokmen, je vidět, že má mezery v instinktu. Některé věci nedělá dobře, ale já o nich vím a jdu tomu naproti, nenechám ho chyby dělat. Třeba je schopen nepobrat celé stádo, přivést mi třeba jen tři čtvrtiny a zbytek klidně nechat. Taky se ho zvířata méně bojí, protože vědí, že je nekousne, když budou zlobit.

Je tedy předpokladem dobrého ovčáckého psa plemeno, pracovní linie, rodokmen? 

Obecně bych řekla, že se na pasení dá vytrénovat jakékoli plemeno psa. Znám třeba i pudla, který pase a je u toho ještě krásný, vypadá jako malá ovečka. Ovce jsou z toho ale zmatené, moc nechápou, proč je honí ovce, ale berou ho. Ovce reagují prakticky na jakéhokoli psa, ale ne každé plemeno bude schopné práci se stádem unést. Je potřeba, aby pes byl schopen nevybírat si jedince, obíhat stádo celé a nejít do středu stáda. Problémy s tím teď mají i ovčácká plemena, protože jsou většinou z výstavních linií a tam se potom ztrácí instinkt. Takže mnohá původně pracovní plemena už dnes pracovní nejsou, dokonce to nezvládá ani spousta border kolií.

A jak pastvu ovlivňuje krajinný terén? Nebojíš se třeba pást u skal?

Ovce a kozy mají rády krásné výhledy a vyhledávají je, když stádo převádíme přes skály. U některých ovcí se bojím, že spadnou dolů, hlavně Suffolky jsou takové těžké a baculaté. Proto na skalách psa používám úplně minimálně, aby je zbytečně nestresoval. Aby náhodou špatně nezatlačil, ovce se nelekla a nevyskočila, kam nemá. Jinak vymlouvat ovcím názor moc nemá smysl, jsou tvrdohlavé, tím spíš je potřeba se naučit s nimi (spolu)pracovat. Konkrétně v tomto případě je nechat na chvíli být na skalách, když to chtějí. Jedna ovce – tady ta Suffolka – výhledy miluje a vždy jde až nahoru. Pak se bojí slézt dolů, tak celé stádo musí čekat, než si vymyslí, jak se vrátit. Danteho na ni poslat nemůžu, protože tlačit ji někam, když je sama, by bylo nebezpečné.

Dokážeš si představit, že by pastevectví bylo tvoje řemeslo? Že by ses tím živila?

Studuji veterinu, ale víc pást bych chtěla. Ne celoročně, protože to má svoje specifika. Člověk vlastně bydlí v karavanu, není tam ani toaleta, ani sprcha, musí se sprchovat vodou, která je určená k pití pro ovce. Každopádně volné výpasy v přírodních rezervacích jsou spíš extravagantnost. Ve většině bio farem jsou zvířata na pastvinách, jsou na jednom místě, odkud se pak pouštějí ven. Já bych ideálně chtěla mít svůj baráček a u něj pastvinu pro stádo a pro trénink psů, ale měla bych to spíš jako hobby, živočišnou produkci bych dělat nechtěla, nelíbí se mi to.

Pastva jako ochranný management krajiny

Filip Rovný působí v ochranářském sdružení BROZ, které se věnuje praktické ochraně přírody – nejen pastvě na chráněných územích, ale také obnově říčních ramen a mokřadů, ochraně vzácných druhů rostlin a živočichů a výsadbě původních druhů dřevin. Rozhovor byl natočen v rámci komentované procházky po pastvinách Národní přírodní rezervace Devínska Kobyla v rámci třídenní veřejné mezinárodní multidisciplinární akce o ekologickém městském pastevectví Pohled z okraje pastviny, kterou pořádala Kunsthalle Bratislava.

Filipe, stojíme na pastvině na Devínske Kobyle, kterou se stádem koz vypásáte. V názvu vašeho sdružení BROZ – Bratislavské regionálne ochranne združenie – zaznívá slovo regionální. Toto ale zdaleka není jediná oblast, kterou pasete, že?

Zameriavame sa na praktickú ochranu prírody – manažment územia alebo rôznych ohrozených biotopov. Už však nie sme len regionálnym združením, naše aktivity sa rozšírili po celom Slovensku. Naším cieľom je zachovať krajinu, a to sa dá len tak, že v nej udržíme zvieratá. Vždy sa snažíme nájsť nejakého miestneho farmára, s ktorým program naštartujeme, „nakopneme“ ho a on to potom prevezme a v ideálnom prípade bude môcť pracovať samostatne. Aj keď má nejaké produkty zo zvierat, môže vyrábať syr, mlieko alebo mäso. Na Slovensku tento model funguje pomerne úspešne. Dohodneme sa s miestnym pastierom, vybuduje sa a zafinancuje infraštruktúra a on potom sám pasie pôdu. Vyberáme, samozrejme, územia, ktoré sú niečím vzácne, väčšinou sú to rezervácie. Venujeme sa napríklad aj obnove odvodnených mokradí, sprístupňovaniu odrezaných riečnych tokov alebo ochrane sysľov. Syseľ potrebuje na svoje fungovanie nízku trávu, preto mu pastva prospieva.

A jak to začalo tady na Devínske Kobyle?

Devínska Kobyla je v súčasnosti považovaná za rezerváciu štvrtého stupňa, pretože sa tu vyskytujú vzácne xerotermné biotopy. Bola spásaná pred nástupom socializmu, ale potom táto kultúra rýchlo upadla, v dôsledku čoho tieto xerotermné biotopy – lúky alebo aj lesy – začali zarastať burinou a krovinami. Ochranári si to všimli. Spočiatku to riešili hrabaním a kosením, ale to nebolo celkom účinné. Keď jeden z týchto kríkov alebo stromov vyrúbete, veľmi dobre sa zmladí, takže ho vlastne len rozmnožíte a z jedného kmeňa máte na tom mieste dvadsať.

Takže přišla na řadu pastva, pastevci a pastevkyně?

Postupne sme zistili, ako na to. Ideálny postup je, vybrať si zarastenú oblasť. Počas nevegetačného obdobia – zimy – sa prerežú stromy a kríky a na jar sa tam nasadí pastvina, aby tie výmlatky zožrali zvieratá. Ďalším zlepšením je, že sa zvieratá začali pásť v elektrických ohradníkoch. Predtým sa pásli voľne, ale to nebolo veľmi efektívne, pretože v blízkosti stajní alebo prístrešku sa pásť nemôže, takže sa z toho robila aj nechcená kruhová ohrada. V súčasnosti máme štyri ohrady a ďalšie dve vo Waitovom lome. Zvieratá preskupujeme podľa toho, kde čo kvitne, aby nám napríklad nezožrali nejaké vzácne rastliny.

A s kolika zvířaty pracujete?

V tomto lome máme asi päťdesiat kôz, takisto vo Waitovom lome. V Bratislave spásame ostrov Kopáč v Podunajských Biskupiciach, ktorý je tiež kvázi xerotermný. Je to vlastne vyvýšená oblasť s piesčitým podložím, takže je veľmi suchý, aj keď je pri Dunaji. Pasieme tam hlavne ovce, máme asi stodesať oviec a pätnásť kôz.

Jaké druhy se vlastně ochraňují?

Hlavným dôvodom, prečo sa tam pasú, je existencia vzácnej flóry a fauny. Z flóry sú to rôzne druhy orchideí, ktoré tu kvitnú najmä v máji, ale aj hlaváčik či poniklec. Spolupracujeme so Štátnou ochranou prírody, ktorá nám na túto činnosť udelila aj povolenie. S ich botanikmi každoročne konzultujeme postupy. Pozorujú a monitorujú stav pasienkov a konzultujeme s nimi aj plán pasenia. Zatiaľ sú s nami spokojní. Návštevou nás z času na čas poctia aj entomológovia zo zahraničia.

A jak se mají zvířata na vašich pastvinách?

Dôvodom našej pastvy je výlučne manažment krajiny. Okrem toho robíme len to, čo je nevyhnutné –ak má koza veľa mlieka, treba ju podojiť a vysušiť. Na jeseň, keď sa trochu ochladí, sa „nakrývajú“ matky, aby sme mali kozliatka v priebehu jedného mesiaca a aby sa narodili dostatočne skoro a boli silné, kým prídu na pastvinu a mohli behať s matkami. Ak sa zadarí, všetci potomkovia prežijú a dožijú na tejto pastvine.

Mám ráda momenty, kdy si přilehnu ke kravám, ale to jsou vzácné chvíle

Vendula Janderová z Březůvek u Zlína tady už devátý rok vede Azylovou farmu Jarikhanda. Je to jeden z prvních „azylů pro hospodářská zvířata“ v České republice. Většina zvířat je zachráněna z chovů, kde byla zneužívána pro živočišnou produkci. Mléko Vendula nechává mláďatům, vejce slepičkám, případné přebytky dělí mezi ostatní zvířata. Aktuálně se stará o sedm krav, dva koně, dvacet ovcí, jedenáct koz, čtyři prasata, sedm psů, kolem padesáti slepic a jednoho králíka.

Pastva je ekologický způsob udržování krajiny a diverzity pastevních společenství. Na tvé farmě je důvodem pastvy udržet zvířata naživu. Jakým způsobem se tedy pasou?

Mám docela malé pozemky na to, kolik chovám zvířat, i když se za nimi všude rozkládají louky. Žijeme uprostřed veliké pastviny, kterou má v pachtu místní „jézédéčko“. Konkrétně mám 2,2 hektaru, což na tolik zvířat není moc, a tak je tu nějak posouvám. Krávy jsou zvlášť a střídám jim dvě pastvy. Vždycky když všechno vyžerou, přeženu je na druhou pastvu, tam to stihne trochu narůst, ale není to celé pastevní období, to by těch pozemků muselo být víc. A tak je přikrmuji senem. Pasou se na ploše vymezené elektrickým ohradníkem, který docela dobře respektují. Jen nová Vanilka si tady trošku chodí – protože je malá, ohradník podlézá, mám ho totiž celkem vysoko. Ale tady to nikomu nevadí.

Koně mají menší výběh a pro ně pastva není až tak vhodná, tráva není moc bezpečná. Pouštím je na pár hodin večer. Jinak mají vytvořený systém Paddock Paradise (systém cest s rozmístěním potravy, který se snaží domestikovaným koním co nejvíce přiblížit jejich přirozené prostředí – pozn. red.), kdy jsou koně motivovaní víc chodit a nejen žrát trávu plnou cukru.

Ovce a kozy – protože zlobí (hlavně kozy) – pouštím jenom tehdy, když jsem doma. Vždycky jenom kouknu oknem, kde jsou. Pokud se mi zdá, že jsou moc daleko, tak na ně zavolám. Mám je naučené na granule, takže ochotně běží domů. A když zavolání nepomůže, hrkám kýblem s granulemi – na to fungují vždycky. Zaběhnou do zahrady, kam je na noc zavřu. V ní mají výběh asi 3 000 m², ale v případě dvaceti ovcí a jedenácti koz je tam jenom písek a hlína. Asi rok zpátky kozy utekly k sousedům do zahrady, trošku tam řádily a byl to průšvih. Člověk na ně musí dohlížet.

Cítíš se na své azylové farmě jako pastevkyně?

Myslím si, že pastva je pro zvířata přirozená a je dobrá také pro přírodu, když to člověk nepřehání. Když mám krávy na těch omezených dvou hektarech a je vidět, že je to vydupané, že tam trávy už moc není, tak je zase šoupnu jinam. Tráva je tady víc stresovaná, než když má člověk větší pozemky. Konkrétně přežvýkavci se na trávě dost spraví, jak je plná cukru a všech možných látek navíc. Já nejsem moc pastýřka. Krávy „jako pasu“, ale ony se pasou spíš samy. Zapínám ohradníky, zkontroluju, jestli fungují, zaběhnu za nimi a dopustím jim vodu, dá jim sůl a tak. Ale možná kdybych koupila okolní pozemky, což bych do budoucna chtěla, bylo by to jiné. Bohužel je má v pachtu „jézédéčko“, pasou tady krávy a na všechno mají dotace. Vlastníci jsou často staří lidé a už jsou tak nějak naprogramovaní. Není jednoduché od nich ty pozemky získat, i za větší cenu. A přiznám se, že na to nemám ani energii, ani morálku.

Máš pocit, že by návrat pastevecké kultury mohl znamenat lepší život pro zvířata?

Jedním z důvodů, proč jsme se sem na Zlínsko stěhovali, byl dostatek nevyužitých ploch a pozemků. Tady se všude pasou kravičky. Jsou to většinou masná plemena, ale pasou se a mají pod sebou telata. Vždycky je to větší stádo, 20–30 krav, někdy i jeden býk. A probíhá „přirozená plemenitba“, kdy je býk poskáče, jak potřebuje. Telata se tu rodí přímo na pastvě. Od jara, kdy začne tráva, do zimy, než napadne první sníh, jsou krávy všude na pasekách. Já už je tu mám nakoukané. Vím, která se s býkem víc kamarádí, vím, která je chůva, vždycky hlídá nejvíc telat a má to na starosti. Krávy hodně spolupracují a mají hezké vazby. Takže je mi líto, že je stejně jednou zabijí a telata půjdou od svých matek. Nechávají jen ty dospělé, mladé se posílají na výkrm a na jatka. Na jednu stranu mě to mrzí a na druhou stranu si pořád říkám, že toho zažijí mnohem víc než krávy, které se chovají na mléko. Je tu třeba taková „biofarma“, kde mají holštýnské krávy venku, ale jenom ty mladé. Jakmile se připustí, otelí se a mají mléko, už jsou zavřené uvnitř. Nikdo je nebude chodit dojit na padesáti hektarech. Neříkám, že každý musí být vegan nebo vegetarián, i když by to samozřejmě bylo fajn. Poslední dobou mám pocit, že by se to pojídání masa mělo omezit. Lidé by se měli začít zabývat tím, odkud maso a mléko, co mají na talíři, pocházejí.

Víme, že v azylu zvířata nepracují, ale přesto – pomáhají ti psí parťáci v pasení zvířat?

Psy, co tu máme, jsou pastevci, ne ovčáci. Takže nefungují jako ovčácká plemena, třeba borderka, že by naháněli zvířata. Jeden je turecký kangal a druhý je středoasiat. Kangal vyrůstal na farmě u Turka, on ho tu nechal napospas s nějakými kozami, ty tady mám taky. A ten středoasiat hlídal dům. A tam je mezi nimi vidět diametrální rozdíl, protože nevyrostl mezi zvířaty. Vzala jsem si ho v pěti letech, trochu se jich bál, ale nikdy mi nezakousl jedinou slepici. Když se ale něco šustlo v noci, tak rovnou šel, zalehl před dveře a hlídal mě. Má v sobě hluboko zakódované, že by pro mě položil život, ale nechrání zvířata.

Zatímco ten kangal má úplně na háku lidi. Přijde se pomazlit, ale že by mě hlídal, to vůbec. Od začátku, co ho mám, běhá po celé zahradě, což je nějakých 5 000 m2, a tu hlídá před čímkoli nebo kýmkoli, kdo do ní vejde. Několikrát jsem našla zabité ježky, potkany, kuny – nemají šanci. Od té doby, co ho mám, nemusím zavírat slepice. Předtím tu byla párkrát liška, třeba když jsem špatně zavřela nebo když měla mláďata, a slípek si odnesla hodně. Co je tu kangal, vůbec to nemusím řešit.

Takže se dá říct, že počítáš s tím, že budou psi chránit ostatní azylová zvířata?

Několikrát se stalo, že byl v okolí viděn medvěd, protože jsme na hranicích se Slovenskem. Vždycky bylo veliké haló, že tady medvěd bude řádit, že půjde ke mně a vybere mi všechna zvířata. Já se toho ale fakt nebojím – medvěd uslyší těch mých sedm psů a nepoleze sem. Zvířata nejsou hloupá, zvlášť v létě, když padají švestky a všelijaké plody, do boje s pasteveckými psy zbytečně nepůjdou.

My tady víme, co si jeden ke druhému můžeme dovolit. S pasteveckými psy je to jiné. Mívala jsem třeba ovčáky nebo různé křížence ovčáckých psů. Pastevec ale není pes, který sedne, lehne, podá ti packu a kterému se můžeš do něčeho plést. Určitě mi pomáhají, ale zároveň fungují sami, nedělají to, co jim řeknu, nepomáhají mi nějak nahánět nebo zahánět zvířata. Cindy mi jen pomůže zahnat slepice. Ale to spíš jen proto, že je ráda honí. Jak ta zvířata znám, tak vím, na co můžu využít a použít takové ty jejich neřesti.

To pozorování se asi dost vyplácí, když zvířata dobře poznáš, že?

To rozhodně – například vím, že tento býk mi na vodítku nepůjde a nemá smysl zkoušet ho přetahovat. Už je velký, má tunu, nepřetáhneš ho. Dvě úplně první zachráněná zvířata tady byly krávy, máma se synem. Jsou vůdčí ve stádě a jediní rohatí tvoři. Ostatní jdou za nimi, ale ne úplně slepě, že by mi je přivedli až do ohrady, ale vidí, že někam jdou a já je vedu, tak jdou s nimi. S těmi jsem v takovém užším přátelství.

Pastevci a pastevkyně jsou takové liminální bytosti. Tráví víc času se zvířaty než s lidmi. Užíváš si ten dlouhý čas se zvířaty v azylu?

Delší pobývání se zvířaty je pro mě dost omezené tím, že jsem tady sama na tolik zvířat. Chodím do práce, když přijdu z práce, tak je pustím na tu dobu, co krmím a co tu běhám. Než si jdu lehnout, tak je zase zavřu. Ale třeba zrovna včera jsem chvíli byla dole s kozami a ovcemi. Jelikož jsme azyl, musíme být vidět na sociálních sítích. Chvíli jsem je natáčela, ale telefon mě vyšťavuje. Užívám si přítomný okamžik, který si s nimi užiju bez telefonu v ruce. Mám hrozně ráda ty letní momenty, kdy si přilehnu ke kravám, ale to jsou fakt vzácné chvíle. Člověk je nějakým způsobem naprogramovaný. Už si to tak neužívám, jako když jsem měla ze začátku tu romantickou představu. Člověk se dívá na videa, jak holka sedí na louce, kráva jí leží v klíně a ona hraje na kytaru. Říkala jsem si, to bude super, až budu mít azyl. Teď jsem ráda, že si jdu lehnout a vím, že zvířata jsou v pohodě a nepotřebují mě. Jelikož to nemám jako zaměstnání, nejsem tady pořád a jsem na to sama, dost často se mi vytrácí to kouzlo. Ale vždycky když se na chvilku zastavím, přepnu z matrixu, ve kterém žiju, a je to fajn.

U stáda mě drží klid

Tomáš Voříšek je jedním z vedoucích ovčáků na Ovčí farmě Podyjí, s. r. o., která prostřednictvím volné pastvy realizuje ekologickou údržbu v Národním parku Podyjí a v CHKO Pálava. Pro ministerstvo životního prostředí tak zajišťuje podporu biodiverzity a ochranný management krajiny. Farma hospodaří podle zásad ekologického zemědělství s mezinárodní certifikací BIO. Rozhovor probíhal v prostorách Kateřinského dvora ve Znojmě, který má farma v pronájmu. Prostor se využívá pro bahnění i jako zimoviště jednoho z jejích stád ovcí a koz. Další stáda se pasou na Kraví hoře a v Novém Přerově, kde také zimují (https://www.farma-podyji.cz/index.php/o-nas/).

Vaše farma je dosti specifická. Vaší hlavní náplní není produkce masných a mléčných výrobků, nýbrž ochranný management krajiny. Jak pastva, na kterou je kladen velký důraz a podléhá ekologickým kritériím, probíhá? 

Spásáme kolem Znojma v několika rezervacích, v menších, paseme jen v ohradnících. Tradičně paseme Rudlické kopce za Znojmem, tam se pase jedenáct hektarů, a to ve čtyřech ohradách. Zvířata tam navezeme na jaře a necháme je tam, dokud to nespasou. Pak paseme ještě Kraví horu, která má kolem šestnácti hektarů, vrchní ohrada je kolem šesti hektarů. Stádo, které udržuje přírodní rezervaci Načeratický kopec, čítá kolem 250 ovcí a několik desítek koz, na Kateřinském dvoře zimuje 150 ovcí. Chováme ovce plemene romanovská ovce a pak křížence s užitkovým plemenem na maso, se Suffolkem.

Funguje to tak, že stádo se vyhání na pastvu ze základní ohrady na plochu rezervace určenou podle smlouvy. Odbor životního prostředí Jihomoravského kraje si nás najímá na ochranný management přírodních rezervací. Platí nám plošně za vypasený hektar, vůbec nezáleží na tom, kolik je tam pro ovce potravy, jak pomalu nebo jak rychle to spaseme. Problémy nastávají v období sucha a suché trávy, kdy jí stádo spase za týden tolik, kolik by mu při mokrém počasí stačilo na tři týdny. Ovce necháváme přes sezonu v ohradě na volné pastvě i přes noc, hlídá je elektrický ohradník. Ráno se vychází za rozbřesku, pastva trvá přibližně čtyři hodiny ráno a čtyři hodiny odpoledne, zaháníme za soumraku. Ovcím to stačí, aby si naplnily bachory. Pak se vracíme do ohrady do stínu, tam si lehnou, odpočívají a přežvykují. V těchto vedrech chodíme odpoledne až později – k večeru, protože ovcím se do toho moc nechce.

Vaším hlavním zdrojem financování jsou tedy dotace?

Ano, většina pastvy spadá pod Jihomoravský kraj, odbor životního prostředí. Některá místa paseme na zemědělských pozemcích, tudíž dotace za tu ekologickou údržbu krajiny pobíráme od ministerstva zemědělství. Ten průběh není úplně hladký, protože kontroly nám chodí z ministerstva zemědělství, a přitom paseme na přírodních rezervacích. Ty mají na suchostepní pastviny úplně jiný náhled než kontroly z životního prostředí. Oni se mezi sebou nedokážou domluvit, pod jakou správu patříme a jak má finální pastva vypadat.

Od loňského roku už nás z družic fotí skoro každý den. Vyhodnocují jak stav pastevních ploch, tak i počet jednotlivých zvířat. Už se stalo to, že umělá inteligence vyhodnotila určitý zemědělský půdní blok na rezervaci jako nezpůsobilou pastvu (nespaseno), i když jsme tam předtím pásli. Stalo se to na konci sezony, a bylo to dost napjaté, jak z hlediska finančního, tak z hlediska potravy pro naše zvířata. Doufáme, že se technologie zlepší ku prospěchu nás všech a z hlediska zemědělských kontrol bude nahlíženo rozdílně na pastvu v přírodní rezervaci a na pastvu na louce.

Oproti farmářskému způsobu pasení, kdy stádo pobývá na oploceném pozemku, se se zvířaty musíte pohybovat, potřebujete tedy tradiční metody pasení s pastevcem nebo pastevkyní. Kolik jich u vás pracuje?

Volná pastva, kterou děláme na určitých rezervacích, si žádá pastevce se psem. Pastevce na volnou pastvu Přírodní památky Načeratický kopec máme dva. Letos máme nového pastevce a pak jednoho, který s námi pase už přes patnáct let. Další zkušený pastevec pase vřesoviště na Kraví hoře v NP Podyjí a na pastvinách v CHKO Pálava máme ještě jednu pastevkyni. Já jsem se stádem i přes zimu, protože zvířata vypnout nejdou, a zároveň se starám o chod farmy. Sezona začíná v dubnu, kdy vyháníme nově narozená jehňata ven, a končí v říjnu, ale v některých oblastech paseme až do konce listopadu.

Pastevcům a pastevkyním se stádem často pomáhají psi, spolupracujete s nimi tady také? 

Důležité u těchto pracovních plemen (ovčáků) je, aby pes věděl, co má dělat. Já mám radši, když je pes trochu pomalejší a rozvážnější, proto jsou lepší starší a klidnější psi. Ti mladí jsou rychlí a razantní a mohou tak zvířata zbytečně stresovat. Border kolie Zero, kterého si hladíte, má už deset let a je fakt dobrý. Je klidný a ví, co dělá, má sebevědomí, dokáže se stádem hýbat svojí přítomností, někdy i jen svým pohledem. Borderky jsou v té práci precizní, dokážou se naučit spoustu povelů. Jsou to dříči. I když nepracují, tak pokud ty ovce vidí, pořád jim mozek šrotuje. Proto je dobré po práci psa odvést od stáda a nechat ho odpočinout si od vedra i od ovcí. Psy ke spolupráci si cvičíme sami. Pastevci je cvičí v sezoně při práci, já spíš přes zimu, protože během sezony na to není čas. Trénovat začínám tady na statku s menším počtem ovcí v ohrádce a postupně se zvětšuje stádo, prostor i počet povelů.

Že má vaše hlavní činnost environmentální charakter, ale neznamená, že se úplně vyhýbáte produktům ze zvířat?

S kapacitou na zimovištích jsme teď na maximu. Zvířata musí mít pohodu na zimování a klid na bahnění. Stádo se ale musí omlazovat, aby nestárlo. Takže musíme ovce připouštět k beranům. Ovce na připouštění si vybíráme jak podle plemenných hodnot, tak podle rysů a charakteru jednotlivců. Část jehňat si necháváme a část prodáváme do chovů nebo na maso. Ale s tím jsme teď v koncích, protože nám zavřeli jatka, kde jsme nechali porážet jehněčí v bio kvalitě. Jinak se tady na Znojemsku a Mikulovsku jehněčí nikde neporáží. Dalo by se určitou část porážet na místě, ale potřebovali bychom na to mít prostory a povolení od hygienické a veterinární kontroly. Ta pravidla bychom neměli možnost splnit, takže porážet sami nemůžeme. Řešíme to tak, že jehňata prodáváme v živém do Holandska, kde je větší poptávka po jehněčím mase než v Čechách. Samozřejmě to pro nás není dobré řešení, preferovali bychom, aby zvířata nemusela cestovat daleko. Navíc tím vyprodukujeme i větší množství CO2, ale nemáme kam ta zvířata dát. Teď připouštíme tak 80 bahnic, ale dřív to bylo třeba 130.

A co mléko a sýr?

V naší pastevní oblasti (suchostepní trávníky) jsou málo úživné pastviny, proto mléko ovcí nespotřebováváme, necháváme ho jehňatům. Kdo chce mléko k výrobě produktů, musí mít zelenou trávu nebo přikrmovat. Naše pastevní zvířata nepřikrmujeme, přes sezonu se krmí sama na pastvinách přírodních rezervací a přes zimu jsou na seně. Seno si vyrábíme sami. Louky na seno si pronajímáme od Povodí Moravy.

Není tajemstvím, že vlna se stala v současném chovu ovcí spíše odpadním materiálem, jak je to u vás?

Vlna je pro nás odpad – bohužel! Za prvé, naše vlna není tak kvalitní. Z těch bahnic vlna pořádná není, protože svoji výživu dávají spíš do mléka pro jehňata. Měli jsme rozjetý projekt na vlněné výrobky. Začali jsme dělat koberce, na které je naše romanovská vlna dobrá, a různé jiné výrobky, ale zpracování vlny je drahé, takže to nemělo takový odbyt. Vlna z Austrálie a Zélandu je levná, nemůžeme jí konkurovat.

Existuje také možnost prodeje vlny jako tepelné izolace, ale ani to nemá dostatečný odbyt. Zpracování je moc složité, je těžké to vyprat, odmastit, ošetřit to tak, aby se do toho nemohli pustit moli. Pro investory to není výhodný byznys, protože tady existuje mnoho jiných, umělých a levnějších materiálů, mnohem efektivnějších na výrobu. Ale znám chovatele, kteří například vyrábějí z vlny granulované hnojivo do zahradnictví. Vlna v dnešní době plastové bohužel nemá užitek.

Myslíš si, že environmentální pastevectví může být pokračováním pastevecké kultury u nás?

My jsme tady na jižní Moravě dost rarita, co se týče práce s ovcemi. Přírodních rezervací tu máme relativně hodně, tak si myslím, že by se to pasení dalo rozšiřovat. My jsme ale závislí na tom, kdo nám za to co dá. Naši chlebodárci mají taky omezený rozpočet. Ale potenciál růstu tady je, protože entomologové, botanici a další činní v ochraně přírody vědí, že nejlepší na ochranu přírody a biodiverzity je pastva zvířat.

V současné době není jednoduché být zemědělcem nebo farmářem, proč tuto práci děláš?

Mě osobně u stáda drží ten klid a práce venku, na údržbě krajiny. Jsem neustále v pohybu, nevydržel bych na jednom místě. Zdrhnul jsem z fabriky na pastviny a od lidí ke zvířatům. Jiná cesta pro mě není. Následuji své předky.

Často mluvíte o dysbalanci mikroprvků a nedostatku mikronutrientů jak v půdě, tak v lidské výživě. Současný stav dysbalance považujete za jeden z největších problémů současného zemědělství. Předně, co jsou mikroprvky a proč jsou pro nás důležité?

Jsou to prvky jako třeba železo, jód, měď, mangan, molybden, zinek, křemík atd., které jsou v živých buňkách v mikromnožstvích a jsou součástí klíčových enzymů, jež se účastní metabolických pochodů. A pokud chybějí, limitují některé metabolické aktivity buněk a omezují jejich imunitu. Některé živé buňky umějí tyto prvky substituovat jinými prvky, dokonce i těžkými kovy.

Pokud jde o nedostatek mikroprvků, o jak velký problém se jedná?

Na podzim roku 2020 byla v Norimberku konference společnosti zájemců o zdravou půdu (Die Interessengemeinschaft gesunder Boden). Na úvod měl vystoupení její předseda Franz Rösl, který na obrázku ukazoval osm jablíček ze supermarketu a vedle toho jedno jablíčko, které bylo hypoteticky vypěstováno v minulosti bez přítomnosti dusíkového luxusu a na stromech, které čerpaly z půdy celé spektrum živin. A říkal, že pokud chcete získat stejné množství mikroprvků jako v minulosti, musíte těch jablíček sníst osm. To je takový příklad, který mi utkvěl, a možná hovoří za všechno.

Jako jeden ze základních kamenů půdní úrodnosti a mobilizace mikroprvků propagujete pestrý osevní postup. Jaká je současná praxe a jaký je vztah mezi pestrým nebo omezeným osevním postupem, pestrou směsí meziplodin a půdní úrodností?

Principem a cílem je, aby došlo k pokud možno co největší obnově fyzikální struktury půdy, potažmo bohatosti půdní havěti. Ne každý mikrob je schopen dlouhodobě přežívat a komunikovat s ozimou pšenicí, která je střídána třeba kukuřicí a kukuřice je střídána další kukuřicí a pak je vrácena ozimá pšenice nebo řepka. Takový osevní postup je určen ekonomickými danostmi. Při kritických úvahách je potřeba zohlednit i celospolečenskou situaci a časté zadlužení farem. Nepřímo je na zemědělce vyvíjen tlak, aby sledoval pouze ekonomické parametry výnosů, a to i prostřednictvím toho, že dostane výhodnou půjčku na zakoupení ještě lepšího kombajnu s ještě větší žací lištou. Toto by mělo být správní radou banky váženo na lékárnických váhách, jestli je to v budoucnosti bezpečná investice.

Člověk by měl ve skladbě meziplodin brát v potaz, že neví, jaký bude podzim, jaký bude sklonek léta, jestli bude sucho, jestli bude průměrný rok nebo jestli bude vlhko. Z pilotních skupin meziplodin by měl vybrat minimálně ty, které se nasévají v týdnu po sklizni, nejlépe ještě tentýž den, bezorebně, do vysokého strniště, aby strniště poskytovalo jakési stínové zázemí pro klíčení semenáčků. Směsi dnes mohou čítat i více než 20 druhů právě z toho důvodu, aby se zvýšila pestrost. Protože pokud bude zvýšena pestrost nabídky různých druhů rostlin, potom bude docházet k posílení biodiverzity a půda bude flexibilní do klimatických výkyvů. Musí tam být rostliny, které dosahují různé hloubky půdního profilu a jejichž kořenový systém se navzájem liší tak, aby se kořenové sféry navzájem doplňovaly.

Je rozumné dát do druhové skladby meziplodin nějakou brukvovitou rostlinu (lničku, habešskou hořčici nebo řepku olejnou), která přemění nabídku živin v půdě v novou rostlinnou biomasu a vytvoří tak – záměrně to přeženu – živinový hlad. A ten hlad je zase reflektován další skupinou, bobovitými rostlinami, které mají pozdější nástup a zadarmo fixují dusíkaté látky pro zemědělce pouze tehdy, pokud v půdě na minerální dusíkaté látky nenarazí. Přítomnost minerálního dusíku v půdním roztoku jsou bobovité rostliny schopny citlivě vnímat a následně omezit symbiotickou spolupráci s mikrobiálními fixátory dusíku – byla by to pro ně ztráta energie. Proč by to dělaly, když v půdě dusík je, i když tu schopnost mají? A konečně by tam měly být zastoupeny nějaké druhy (trávy), které dotují půdu energií, například oves hřebílkatý nebo žito.

Vy a celá řada osobností upozorňujete na to, že orba znamená ztrátu až 20 milimetrů vody, únik uhlíku a dusíku a ztrátu organické hmoty. Nejen kvůli těmto aspektům stále více rezonují bezorebné metody zpracování půdy. I ty však mají své nevýhody. Jak se stavíte k této problematice?

Neexistuje metoda, která by měla jenom výhody. Začít regenerovat půdu bezorebným způsobem má jeden obrovský háček. My máme jinou půdu, než jsme měli v minulosti, a pokud zahájíme bez nějakého přechodného období bezorebné hospodaření, tak tím vystavujeme rostliny v podstatě živinovému hladu – v půdě adaptované na přídavky živin ztrácíme ze začátku na výnosu. Protože tím, že se nehýbe s půdou, prostředí postupně začínají ovládat pionýrské houby a kontrolují osud živin. Současné zemědělství je postaveno na spolupráci s bakteriemi a aktinomycetami. Tuto spolupráci dřívější orebné zemědělství znovu aktivovalo právě orbou. Riziko rozpadu půdy, transportu a ztráty organické hmoty bylo malé, protože se k sobě dostávaly půdní komponenty, které byly během vegetačního období od sebe oddělené. Docházelo sice ke ztrátě organických látek, ale díky pravidelnému doplňování to tehdy nebyl takový problém, protože půda v minulosti byla oživenější a neměla rozdělenou vrstvu ornice a podorničí tak dramaticky, jako je tomu v dnešním období. Povrch je zhutnělý a vrstvička oddělující podorničí a ornici je zatmelená. Rostliny v minulosti prokořeňovaly do velké hloubky. Dnes když člověk extrahuje kořenovou soustavu plodin, obvykle narazí na zatmelené podorničí v hloubce 20 až 30 centimetrů a níže rostlina prokořeňuje jen trhlinami a prasklinami. Takže sestavit návody k tomu, jak orat či neorat, jak s tím začít, a naroubovat je plynule na komerční zemědělství není úplně jednoduché.

Co se snaží dělat v precizním, chytrém zemědělství prostřednictvím pásového zpracování půdy strip-tillem, je to, že část půdy zůstává intaktní a operuje se jenom v úzkých pásech. To by mohlo být jakýmsi rozumným mezistupněm. Daleko rozumnější je ale narušení té zatmelené vrstvičky a obsazení vytvořených štěrbin vegetací, která koření do velké hloubky. Například rostlinami jako vičenec nebo čičorka v suchých oblastech, vojtěškou v oblastech vlhkostně příznivějších. Takovému porostu je třeba ponechat odpovídající dobu v klidu. Pomoci může také úprava pH půdy na začátku a obohacení použitých revitalizačních rostlinných směsí i jinými druhy, v nichž nebudeme sledovat prvotně produkční cíle, nýbrž cíl přechodu na bezorebné hospodaření tak, aby se z půdy stal zase funkční celek, kdy si všechny složky navzájem pomáhají. Pestré druhové složení vegetace určené k revitalizaci půdy a s tím spojená vyšší nabídka podzemní a nadzemní biomasy rostlin a kolonizujících mikroorganismů směřuje k oživení žížalami a půdními bezobratlými. A skutečně ten čtyřmilimetrový průduch, který je udržován žížalou, slouží nejen k ventilaci půdy a k větší infiltraci srážek, ale také rostlinám k tomu, aby okupovaly daleko větší hloubku a byly schopny obstát i za klimatických výkyvů sucha. Jakkoli jsou bezorebné metody zpracovávání půdy nadějné, v daném stavu rozpracování nejsou všelékem pro všechny půdy a pro všechna hospodářství. V tradičním ekologickém zemědělství je například bezorebné zpracování půdy v konfliktu s přesvědčením, že kdyby byla vynechána orba, byl by ztracen základní způsob omezování tlaku plevelů.

Rakousko se možná až příliš často skloňuje v souvislosti se šetrnějšími metodami hospodaření, zdůrazňuje se především pestřejší krajinná mozaika. V Jižním Tyrolsku však bylo v rámci studie v trávě v okolí hřišť identifikováno 33 druhů pesticidů. Jak si máme vysvětlit tuto situaci?

Ve zmíněné oblasti je velká produkce vína a odsud pramení i značně rozšířené používání pesticidů. Navíc se ošetření provádí v relativně větší výšce nad zemí. Je tam současně prach, na kterém mohou pesticidy ulpět a který může být odvát, aniž by došlo ke kontaktu se zemí, aby byl pesticid rozložen. Základní argument oproti těmto zjištěním byl takový, že dneska jsou preciznější přístroje, metabolické dráhy rozkladu pesticidů jsou dobře zmapované a sledují se i meziprodukty rozkladu, takže to jsou s minulostí nepoměřitelná data. Jde navíc o zjištění z období aplikace pesticidů. Podle zastánců aplikace pesticidů by bylo žádoucí udělat screening v průběhu celého roku, aby následná velká studie provedená během celého roku původní výsledky potvrdila. Ze všech sledovaných ploch našli pouze jednu bez reziduí pesticidů. A jak bylo zmíněno v otázce, výzkum probíhal na hřištích, kde se pohybují děti. Taková zjištění u zemí, které považujeme za ohleduplnější k životnímu prostředí, moc nepřispívají k dobré pověsti zemědělství. Připustíme-li dokázanou souvislost mezi mírou aplikace pesticidů a množstvím aplikovaných minerálních dusíkatých hnojiv a realitu úniku pesticidů mimo cílové plodiny, potom by třeba ústup od dusíkové strategie směrem k nahrazení dusíkatých nároků plodin prostřednictvím mikrobních fixátorů dusíku znamenal i třetinový pokles aplikace agrochemikálií. Už jenom toto by byl velký počin. A právě v Rakousku je to zajímavé, protože i místní konvenční zemědělci zjistili, jak blahodárně působí druhově pestré meziplodinové směsky. A bez problémů je zařadili do svých osevních postupů. I někteří naši zemědělci, konvenční i ekologičtí, kteří jezdí na polní dny a exkurze do Rakouska, jsou naočkováni těmito myšlenkami. Částečně se dokonce pokoušejí je realizovat a šířit. Držme jim palce!

V souvislosti s klimatickou změnou a emisemi se mluví o tom, že půda má velkou kapacitu pojmout část antropogenních emisí oxidu uhličitého. Odhady týkající se kapacity půdy, kolik může pojmout, se však značně liší. Jaká je podle vás schopnost a kapacita půd v České republice pojmout uhlík při vědomí, že zemědělství v ČR generuje zhruba sedm procent celkových emisí CO2 ekvivalentu? Za jakých podmínek může půda jímat atmosférický oxid uhličitý?

Sám jste to otevřel krásnou úvahou o tom, že údaje o kapacitě a potenciálu půd se velmi liší. Jeden pan profesor z Bodenkultur univerzity ve Vídni dělal analýzu v Rakousku, jaká je kapacita toho, co se emisně vyprodukuje v celém Rakousku, a jaká je kapacita místních půd nějakou část emisí pojmout. Vzal v potaz relativně nasycenou kapacitu lučních půd a jejich rozlohu, mokřadní společenstva, orné půdy a prostě všechno, co by mohlo pojmout nějaký uhlík a uložit ho tam v podobě stabilizované organické uhlíkaté hmoty. Došel k závěru, že kapacita by vystačila na něco víc než jeden rok a potom by byla naplněná. Kam by se ukládala další produkce v dalších letech? Vůbec nevíme, do jaké hloubky je rostlina schopná uhlíkaté látky ukládat. Jakým způsobem to bude fungovat, pokud dojde k nějakému radikálnímu ozdravení zemědělství, otevře se půdní podorničí a bude možné vkládat uhlíkaté látky do větší hloubky a regenerovat zásobu ve větší hloubce? Nikdo vám na to odpověď nedá. Je to určitě tendence a trend, který nelze vnímat se zavřenýma očima. Pokud však nastoupí firmy, které budou jenom převodníkem dotačních titulů a budou slibovat, když nám dáte tento obnos, my vám uložíme takový a takový objem uhlíkatých látek, musíme se ptát po garancích, jakým způsobem to mají vědecky ověřené, z čeho čerpají, a tlačit je k tomu, aby skutečně došlo k otevření půdních spižíren pro ukládání části CO2.

Profesor Frouz tvrdí, že kapacita zemědělské půdy pojmout oxid uhličitý je v podstatě spíše naplněna, největší sekvestrační potenciál vidí ve výsypkách v posttěžební krajině uhelných dolů. Souhlasil byste s touto analýzou?

Tam je jeden moment, který je potřeba v souvislosti s výsypkami brát v potaz: jde o účast zkarbonizovaného materiálu. Na těch výsypkách není jenom hlušina, ale jsou tam malé zbytky nějakého vytěženého materiálu na bázi uhlíku, které mají obrovskou sorpční výměnnou schopnost. Na černých amazonských půdách („terra preta de índio“) bylo taky registrováno, že dochází v podstatě k nárůstu půdy, že půda po odtěžení svrchních 30 cm je v uvozovkách schopná dorůst. Důvodem je permanentní vlhkost a mnohem větší aktivita mikroorganismů a půdních bezobratlých. Je to dáno právě tím, že osud mikroprvků a kladných iontů je tam na výměnných místech pojištěn možná lépe než na jílových minerálech. Takže tady bych byl trošku opatrný. Ale to samozřejmě nechci znevažovat, jenom by bylo dobré si pospojovat mozaiku poznatků, které publikovali vědci odjinud, třeba i z blízkosti Hamburku z delty Labe. Tam, kde bylo staré osídlení Slovany, měli taky nějaké jímky na odpad a ukládali do nich i zahořelé, částečně zkarbonizované materiály a zjistili, že to náramně funguje. Narůstala jim úroda a v podstatě na písčitých naplaveninách i úrodná půda. Ten zuhelnatělý uhlíkatý materiál by mohl významně zvýšit půdní úrodnost, ale to si říkejme mezi sebou a buďme opatrní, aby se toho nezhostili rádoby podnikatelé, kteří by rádi pyrolyzovali všechno možné, včetně pneumatik, a dávali to do půdy jako cestu pro ukládání dalšího uhlíku.

Když se mluví o stabilizaci půdních agregátů a uzdravení půdy, často se zmiňuje souvislost s ekologickým nebo regenerativním zemědělstvím. Ovšem vidím problém v tom, že časový horizont ozdravení půdy může být 10–25 let u těch nejvíce zdegradovaných půd. Může to být i celý aktivní život zemědělce. Jak se vlastně může „institucionalizovat“ přístup k uzdravování půdy s vědomím, že bude muset dojít i k tomu, že půda se nechá ladem, oseje se pestrou směsí a nechá se být? Zemědělec z toho nemá okamžité ekonomické benefity. Umíte si představit nějaký typ kompenzace, který by pomáhal uzdravení půdy, ale zároveň by neohrozil ekonomickou stabilitu zemědělců a také výrobu potravin pro společnost?

Rozumím té otázce, často se nad ní zamýšlím a podobně jako pan doktor Václav Cílek jsem dost pesimistický s ohledem na časový horizont. On dokonce tvrdí, že – zjednodušeně – stejně dlouho, jako jsme z půdy těžili, se jí budeme muset věnovat a její hodnotu vracet. A budeme se muset zbavit toho, co jsme chtě nechtě zaseli do lidských myslí, že naše zemědělství musí být konkurenceschopné. Konkurenceschopné zemědělství v oblasti základních potravin bude v budoucnosti asi prověřováno víc než v minulosti, protože dneska není problém získat levné potraviny. V rejstříku rodinných výdajů tvoří potraviny stále menší položku a je to dáno tím, že některé národy a státy mají nižší náklady nebo se rozhodly obětovat osud půdy daleko bezohledněji.

Václav Cílek tvrdí, že 90 procent obilnin bychom si měli pohlídat a umět si je vypěstovat sami. Stejně tak bychom měli pěstovat a šlechtit místní odrůdy a vůbec bychom s nimi do budoucnosti neměli vstupovat na trh. Nedělat z nich komoditu, která bude podléhat trhu. Konkurenceschopnost vždycky znamená omezit zbytné náklady. Regenerace půdy je argument, kterému se podnikatelé v zemědělství vysmějí, řeknou, že k tomu zatím nemají ekonomické podmínky. Že budou rádi dělat všechno, co se má, ale rádi by zůstali ekonomicky soběstační nebo v takovém rámci, v jakém hospodařili doposud. To je věc, kterou musí změnit Společná zemědělská politika. Devadesát procent obilnin a základních potravin bychom neměli vystavovat konkurenčnímu tlaku a měli bychom souběžně pracovat na tom, aby půda, která nám tento dar každoročně věnuje, dostala také svoje a aby na ni nebylo tlačeno ekonomicky. Náklady na regeneraci a revitalizaci půdy by neměly být ani na vteřinu považovány za náklady zbytné.

Podle jakých indicií laik pozná kvalitní, živou půdu? Na co se má dívat?

Pokud je půda následkem jednostranně zaměřeného průmyslového zemědělství zbavena možnosti kontrolovat svoji vlastní fyzikální strukturu, vlastní chemické a biologické charakteristiky, tak po dešti vidíme například na kukuřičném poli částečky půdy vymrštěné energií dopadající dešťové kapky, jak ulpěly na spodní straně listů do výšky až třeba 70 cm. A že na povrchu půdy se vytváří souvislá krusta. Že tam nenajdeme otvory po žížalích aktivitách s charakteristickými hromádkami exkrementů na povrchu.

Když budeme chtít jít do větší hloubky, vezmeme si lopatku a snadno po vyschnutí půdy zjistíme, jak na tom je. Jestli ji vůbec dokážeme nabrat. Síly mi rychle ubývají, mám-li na degradovaných orných půdách odebrat sondýrkou půdní vzorky, třeba jenom do 15–20 cm. Musím požádat silnějšího kolegu a ten mi zase zničí ostří sondýrky. Existuje celá řada indikátorů, které vycházejí ze znalostí individuálních strategií jednotlivých rostlin. Podle nich můžeme usuzovat na zhutnění půdy, na dostupnost půdní vody, na změny pH, na zasolení půdy, na nabídku jednotlivých živin atd. Je krásné se podívat – pokud se to někomu poštěstí – na otevřený půdní profil. Vypravit se s pedologem a nechat si popsat půdní profil na louce a v lese. A potom si to porovnat s tím, co vidí na polích. Jak bohatá je plsť houbových vláken v lesním porostu, která spolupracuje na výživě a zásobení vodou složitého lesního ekosystému, kde je role bakterií a aktinomycet upozaděna ve prospěch hub. A jak je tomu přesně naopak na louce a na poli, kde není nutno distribuovat přes houbová vlákna cukry a obráceně živiny na větší vzdálenosti od povrchu kořenů. To hlavní a na první pohled nápadné je ale fyzikální struktura půdy a přítomnost anebo nepřítomnost žížal. A vůně půdy.

Tento článek vznikl i díky podpoře z projektu NAZV QK22020056 ITEKOL Metody intenzifikace ekologického zemědělství na orné půdě, jehož je Ing. Jaroslav Záhora, CSc., hlavním řešitelem. 

Pieseň vznikla pre sympózium Les: Čas na špičkách jehličnanů (2024), kde bola taktiež súčasťou hudobnej performance.

Alex Sihelsk* je multidisciplinárna*y umelec*kyňa zaoberajúci*a sa najmä pohyblivým obrazom a výzkumom transfuturistických možností vzájomnosti. Pod hlavičkou queer ekológie skúma mytologické naratívy, znovuobjavenie a prijatie monštruozity, vzťah ku krajine a jej obyvateľom, ako aj otázky identity. Zároveň sa venuje víziam solarpunkovej budúcnosti a učí sa zručnostiam, ako je záhradníctvo a pastierstvo.

Adriana Vančová alias timmi je hudobníčka žijúca v Prahe. Je kurátorkou vydavateľstva a koncertnej série Řehole, ktorá sa zameriava na experimentálnu elektroniku, noise a ambient. Vo svojich živých setoch používa samply, klávesy, terénne nahrávky a spracované vokály na vytvorenie intímnych dronov s meditatívnou atmosférou. Vystupuje tiež spolu s pražským ambientno-noiseovým projektom Koroze.