Ať už je to Nobelova cena pro Annie Ernaux, Man Bookerova cena pro romány jako Shuggie Bain nebo Takové maličkosti, nebo statisíce prodaných výtisků knihy Skoncovat s Eddym B., úspěch literatury, která vypráví o chudobě a sociálním vyloučení, není náhodný.

Chudoba je stav nedostatku zdrojů (příjmů, majetku), který neumožňuje uspokojení základních životních potřeb a důstojnou účast na životě společnosti. V chudobě žije rok od roku více lidí. Více než pětina obyvatel Evropské unie je ohrožena chudobou nebo sociálním vyloučením. V Česku je v exekuci více než půl milionu lidí a číslo rok od roku roste. Zvyšuje se také počet lidí bez stabilního příjmu. V posledních letech přitom majetek nejbohatších roste extrémním tempem, zatímco příjmy chudých stagnují nebo klesají.

Chudoba přitom neznamená jen materiální nedostatek. Týká se lidí s omezeným přístupem ke vzdělání, zdravotní péči, stabilnímu bydlení či jiným příležitostem. Chudoba se navíc mnohdy prolíná s dalšími formami znevýhodnění, jako jsou etnicita či zdravotní stav.

Způsob, jakým literatura zobrazuje chudobu, přitom zásadně formuje naše představy o chudých a jejich životech. Právě proto je třeba sledovat nejen to, že literatura o chudobě vzniká, ale také z jaké pozice, komu slouží a jaké představy o těch, kteří mají nejméně prostoru mluvit sami za sebe, utváří.

Dá se však vůbec odpovědět s jistotou, kdo a za jakých okolností má právo psát o těchto zkušenostech?

Poverty porn a iluze autentického hlasu

Ve filmu, fotografii, divadle, kampaních neziskových organizací i politických stran se zkušenost chudoby může proměnit v samoúčelný produkt určený k zisku, posílení moci či reputace autorstva. Nepříznivá situace chudých pak slouží především k vyvolání lítosti a soucitu u těch, kteří se v ní sami nenacházejí, a upozaďuje například její strukturální příčiny. Tento fenomén vykořisťování už tak znevýhodněných chudých lidí se souhrnně označuje jako poverty porn.

Ukázkovým příkladem, byť nejde o literaturu, je slavná fotografie Migrant Mother Dorothey Lange z roku 1936, která vznikla jako součást státní dokumentace velké hospodářské krize. Její protagonistka byla dlouho anonymní. Až pozdější identifikace Florence Thompson a její vlastní o čtyřicet dva let zpožděná reflexe snímku otevřely morální otázku ohledně skutečnosti, že se stala trvalým symbolem bídy tehdejší doby bez možnosti ovlivnit vlastní reprezentaci. Právě toto odpojení reprezentace od reprezentovaných je jádrem kritiky poverty porn.

Ještě vyhrocenější situaci najdeme u oceňovaného hollywoodského filmu Milionář z chatrče (2008). V zásadě se dá říct, že snímek chudobu mumbajských slumů využívá jako dramatickou kulisu pro západní publikum. Způsob, jakým film s těmito obrazy pracuje, vyvolal odpor i mezi částí místních obyvatel a v roce 2009 byla podána žaloba kvůli tomu, že zobrazení jejich prostředí považovali za ponižující a útočící na jejich důstojnost.

Americký teoretik Lennard J. Davis, působící v mladém oboru disability studies, ve své knize Poor Things. How Those with Money Depict Those without It (Chudáčci. Jak ti s penězi vyobrazují ty bez peněz, 2024) rozlišuje mezi takzvanými exo-writers, kteří o chudobě píší z vnější, pozorovatelské pozice, a endo-writers, jejichž psaní vychází z vlastní zkušenosti. Psaní zvenčí podle něj může být formálně přesvědčivé a empatické, přesto může chudobu využívat jen jako narativní pomůcku, jako stav, z něhož musí protagonisté knihy třeba uniknout. Psaní zevnitř naopak umožňuje zachytit komplexitu chudoby, aniž sklouzává k moralizaci. Davis zdůrazňuje, že skutečná reprezentace vyžaduje odpovědnost, tj. ptát se, odkud mluvíme, koho zobrazujeme a komu naše vyprávění skutečně slouží. Přesto ani „endo“ literatura nezaručuje, že se k nám dostane autentický obraz života v chudobě. Je potřeba si proto uvědomit, že některé okrajové či neatraktivní náhledy na chudobu mohou zůstávat nadále neviditelné.

Radikální alternativu nabízí participativní přístupy, v nichž chudí lidé nejsou jen objektem uměleckého vyobrazení, ale aktivními tvůrci. Už v šedesátých letech inicioval Chris Marker ve Francii Skupinu Medvedkin, pojmenovanou po sovětském filmaři Alexandru Medvědkinovi, který usiloval o to, aby se protagonisté filmů stali zároveň jejich spolutvůrci. Skupina umožňovala dělníkům pracovat s kamerou a vytvářet vlastní filmy, například kolektivní snímek Classe de lutte (Bojující třída, 1969), spoluvytvořený účastníky stávky.

Tento princip audiovizuální sebereprezentace připomněla v roce 2021 pražská výstava Představy komunity V: Kameru všem! kurátora Tomáše Kajánka, která vedle Skupiny Medvedkin představila i současnou Rožavskou filmovou komunu a český Kolektiv Prádelna, který tvoří lidé v sociální nouzi a v kolektivních uměleckých projektech vědomě narušují stereotypní obrazy chudoby. Kolektiv Prádelna svou publikací Píčou ke zdi (tranzit.cz, 2025) vstoupil také na pole literatury. Tyto tvůrčí skupiny upozorňují, že klíčová není jen podoba díla, ale i podmínky a způsob jeho vzniku.

Když klasika selhává

Na školách se vyučují jen vybraná díla o chudobě, která formují naše představy o životě chudých lidí. Mnohá z nich mohou reprodukovat mocenské a sociální hierarchie a zjednodušovat zkušenost chudých na morální ponaučení. Stejně jako nelze chápat užívání drog pouze skrze beatnickou literaturu, je třeba sledovat, kdo vypráví příběhy chudoby, a porovnávat je s autentickými hlasy.

Kritický pohled na literární kánon nesměřuje k popření jeho významu, ale k pojmenování jeho limitů. Pod drobnohledem si všimneme, že i světoznámá díla jako Oliver Twist (1838), Bídníci (1862) či romány Émila Zoly ukazují chudé spíše jako symboly nevinnosti či společenského zla než jako svébytné postavy.

Literární teoretik Eric Schocket, který se ve své práci zaměřoval na třídní problémy, tento přístup popisuje jako „produkci znalostí prostřednictvím distancované rétoriky sociálního spektáklu“. Autoři jako Dickens, Hugo či Zola podle něj vytvářejí obraz chudoby prostřednictvím odstupu, který jim umožňuje mluvit s autoritou, aniž by museli reflektovat vlastní pozici nebo dlouhodobě sdílet zkušenost těch, o nichž píší.

I navzdory snaze o nezkreslenou dokumentaci prostředí vznikaly obrazy chudoby, které byly přesvědčivé pro čtenáře z většinové společnosti, ale pokulhávaly v očích těch, o nichž vyprávěly. Zolův Germinal (1885) vznikal sice na základě terénního výzkumu mezi horníky, ten ale trval jen několik týdnů. Přestože Zola usiloval o realistický obraz hornického života, za tak krátkou dobu neměl šanci získat dostatek poznatků a jeho Germinal často přehání drsnost a brutality a využívá melodramatické prvky.

Ostatně i Němcová v Babičce (1855) idealizuje venkovský chudý život a zjednodušuje tehdejší sociální problémy. Kultovní román Jacka Londona Martin Eden (1909) o „cestě vzhůru“ zase prezentuje chudobu optikou jednoho mimořádného, individualistického génia a opomíná strukturální a systémovou povahu třídního znevýhodnění.

Davis tento ze své podstaty nezpochybňovaný kánon klasické literatury dovoluje shrnout velmi kriticky, když píše, že tato díla jsou v nejlepším případě neúplná a v nejhorším případě zkreslená.

Zdání autenticity

V posledních letech se mluví o vlně autofikční literatury, která tematizuje třídu, chudobu a sociální mobilitu. Za jednu z klíčových postav tohoto proudu bývá označován francouzský spisovatel a filozof Didier Eribon, zejména díky knize Návrat do Remeše (2009, česky 2019). Na Eribonovu práci otevřeně navazuje Édouard Louis. Půdu oběma Francouzům připravila Annie Ernaux, která už od roku 1974 systematicky píše o vlastní třídní zkušenosti a prostřednictvím rodinných příběhů a kolektivní paměti vytváří dlouhodobý literární záznam dělnického prostředí, z něhož pochází. Její knihy dávají literární legitimitu každodenní zkušenosti nižších tříd, zachycují sociální proměny skrze konkrétní lidské životy a ukazují ambivalenci i cenu sociální mobility.

Édouard Louis, pravděpodobně největší hvězda této vlny, staví své dílo na vlastní zkušenosti s chudobou, násilím a sociálním vyloučením. Skrze svůj příběh a příběhy své rodiny odkrývá, jak třídní nerovnost zasahuje tělo, identitu i mezilidské vztahy. Tento narativ se v jeho knihách natolik opakuje, že zároveň odhaluje své vlastní limity. Louisův pohled na situaci ve Francii je selektivní a v některých ohledech také stereotypizující.

Christophe Guilluy, francouzský sociální geograf a autor La France périphérique (Periferní Francie, 2014) zabývající se podobně jako Louis francouzskou dělnickou třídou a životem na periferii, upozornil na to, že úspěch Louisových knih spočívá částečně i v tom, že jeho zobrazení této třídy v mnohém odpovídá metropolitním předsudkům. Jako by všichni z periferie byli násilní, rasističtí či homofobní. Podle Guilluye tím Louis nepodvrací tyto stereotypy, ale naopak přispívá k prohlubování pohrdání dělnickou třídou ze strany liberálních elit.

Klíčovým nástrojem změny v Louisově románu Jak se stát jiným (2021) jsou pro tehdejšího Eddyho peníze, například ve formě stipendií. Finance mu umožňují nejen odejít z prostředí chudoby a násilí, ale také osvojit si jazyk, chování a identitu jiného třídního světa. I v pozdější esejistické novele Monique na útěku (2024) Louis popisuje, jak díky literárnímu úspěchu a vydělaných peněz z knih dokázal matce zajistit bezpečí a nezávislost, a tím „řešit“ její problémy. Ke čtenářstvu se dostává především autorův zprostředkovaný pohled a samostatný hlas Monique zaznívá jen sporadicky. Dá se říct, že Louisův fokus na peníze jako prostředek překonání nerovnosti zjednodušuje komplexnější sociální dynamiku.

Chudoba totiž není jen nedostatkem peněz, ale komplexním strukturálním, sociálním a kulturním jevem zakořeněným hluboko v historii a systémech, jakými se společnost organizuje. Více peněz pro chudé samo o sobě neřeší prostorové vyloučení, environmentální chudobu ani nerovný přístup ke vzdělání a péči. Peníze mohou umožnit individuální únik, jak ukazuje i Édouard Louis, nejsou však odpovědí na chudobu jako společenský stav. Z pohledu Guilluye řešením chudoby není mobilita směrem k metropolím, nýbrž investice do míst, práce a veřejných služeb tam, kde lidé žijí.

Autofikčním psaním o chudobě se proslavil také glasgowský rodák Douglas Stuart, dnes žijící v New Yorku. Ve své světově úspěšné prvotině Shuggie Bain (2020) sleduje dospívání chlapce vyrůstajícího v rozpadající se komunitě v Glasgow, zatímco Mladej Mungo (2022) se soustředí na dospívání a vztahy mladého chlapce pod tlakem rodiny, násilí a sociální izolace. Zároveň je příznačné, že k tomu, aby mohl o nuzném dětství psát vytříbeným literárním jazykem pro světové převážně dobře situované čtenářstvo, musel tak jako Louis projít radikální třídní transformací. Stuart se stal úspěšným módním návrhářem na Manhattanu a teprve tato pozice mu otevřela přístup ke kulturnímu kapitálu, institucím a publiku, které umožňují, aby zkušenost chudoby byla slyšena a literárně uznána.

Ernaux, Eribona, Louise i Stuarta spojuje pojem transclass, označující člověka, který překročil hranici své původní sociální třídy. Protikladnou trajektorií nastoupila francouzská autorka Constance Debré, která se vědomě vydává z vyšší třídy mezi chudé. Tuto zkušenost zachycuje mimo jiné v autofikční knize Love Me Tender (2020), jejímž ústředním tématem je ztráta syna, o něhož Debré, původním povoláním sama právnička, skutečně přišla na základě soudního rozhodnutí ve prospěch jejího bývalého partnera. Vypravěčka knihy se postupně vzdává majetku, bytu i rodinné role. Text líčí přespávání na matraci u přátel, drobné krádeže v supermarketech i krátkodobé vztahy se ženami; do kontrastu staví rodinné panství, kde dál žije její ovdovělý otec. Na rozdíl od autorů, kteří se k chudobě vracejí retrospektivně, Debré zachycuje chudobu jako přítomnou zkušenost. Zároveň nelze přehlédnout, že ji prožívá s vědomím vlastního kulturního kapitálu, vzdělání a profesní minulosti, která zůstává potenciální záchrannou sítí.

Z těchto příkladů vyplývá, že ani autentické psaní o chudobě není neutrální. To však neznamená, že by o těchto nerovnostech neměl psát nikdo, kdo v chudobě aktuálně nežije.

Možnost literárně sdílet vlastní zkušenost je často podmíněna sociální mobilitou a kulturním kapitálem. Vyznění příběhu závisí na pozici, z níž autorstvo vypráví, a může být selektivní, zkreslené nebo jinak ovlivněné jeho společenským a kulturním statusem. Tato literatura tak nejen zprostředkovává zkušenost s chudobou, ale zároveň odhaluje, kdo a za jakých podmínek může být slyšen.

Proč Česko nemá svou Virginii Despentes

Vedle výše zmíněných autorů a autorek nesmíme zapomenout na jméno Virginie Despentes, která v současnosti patří k nejvýraznějším francouzským hlasům radikální ženské literatury. Její prózy i eseje vycházejí z vlastního života na společenském okraji, z punkové subkultury, prostituce, chudoby i feministického vzdoru. Mezi její zásadní tituly patří román Baise‑moi (1993; v češtině se připravuje, pravděpodobně pod názvem Ošukej mě), anarcho-feministický manifest Teorie King Konga (2006) a románová trilogie Vernon Subutex (první a druhý díl, 2015; třetí díl, 2017). Svou knihu Baise‑moi Despentes zfilmovala společně s pornoherečkou Coralie Trinh Thi, čímž zapojila někoho, koho se příběh přímo týká, do procesu tvorby.

Česká literatura má k takto radikální formě sebevyjádření marginalizovaných skupin zatím daleko. Sociální témata u nás byla za socialismu kontrolovaná ideologií, po roce 1989 pak komerčně neatraktivní, literatura se vrhla na dohánění dluhů minulosti a na dlouho opustila linku společenské reflexe. To však neznamená, že v české literatuře není potenciál pro podobně radikální hlas. V postkomunistickém kontextu se objevují i další prózy reflektující sociální nerovnosti. Slovenské autorky jako Jana Micenková či Ivana Gibová pracují s punkovou estetikou a okrajovými tématy, a tím tvoří paralelu s francouzskou radikalitou.

Samozřejmě ale i v Česku vznikají díla, která reflektují život na okraji společnosti. Elsa Aids zpracovává zkušenosti marginalizovaných postav i širší sociální krize ve své próze Přípravy na všechno (2020). Miřenka Čechová, i když nezpracovává přímo téma chudoby, ve své nejnovější knize Co já? Co ty? (2025) píše syrovým vypravěčským jazykem o dopadu nefunkční rodiny a sexuálního zneužívání na dospívající dívku.

S trochou nadsázky by se také dalo říct, že máme svého Louise. Podobně jako francouzský spisovatel totiž i Marek Torčík při psaní čerpá ze své vlastní zkušenosti s chudobou a sociální odlišností. Magnesii Literou a Cenou Jiřího Ortena ověnčená kniha líčí dospívání queer chlapce, který se v průmyslovém Přerově potýká se šikanou, rodinným nátlakem a materiálními omezeními. Chudoba v jeho próze rozkládá rodinu, je zdrojem útlaku a šikany a zároveň formuje každodenní život postav, například matky, která zvládá dvě práce, a přesto čelí posměchu. Torčíkův úspěch opět připomíná, že i autentický hlas z okraje musí projít filtry kulturního pole, a pohled na chudobu nám tak podává až zpětně z pozice vysokoškolsky vzdělaného publikovaného autora.

Nejviditelnější díla zobrazující chudé a jinak marginalizované skupiny u nás v mnohém reprodukují zjednodušující stereotypy. Typickým příkladem je filmová série Bastardi (2010), která redukuje život romské menšiny na násilí a vulgaritu a funguje především jako šokující, komerčně úspěšná projekce většinového pohledu.

V kontrastu k tomu stojí sílící proud romské literatury psané „zevnitř“. Patří sem například Skutečná cesta ven (2022) Patrika Bangy nebo Já byl frajer kluk (2024), příběh boxera Stanislava Tišera zapsaný Marií Urbánkovou. Bangova kniha nabízí osobní svědectví o rasismu a násilí jako každodenní zkušenosti; její ocenění Magnesií Literou ukazuje, že o tyto hlasy je zájem. Zároveň však nelze přehlédnout, že i v ní místy přetrvávají motivy, které odpovídají zakořeněným představám širší společnosti o romské komunitě.

Klíčovou roli v posilování romské reprezentace hraje nakladatelství KHER, založené v roce 2012 s cílem systematicky podporovat romské autory a autorky. Vydává prózu, memoáry i knihy pro děti a dlouhodobě usiluje o to, aby romská literatura byla přirozenou součástí literárního prostoru, nikoli jeho okrajem.

Zvláštním případem v českém kontextu je tvorba Báry Bažantové, zejména kniha Hoří chemička, něco si přej (2022), úzce provázaná s komunitním projektem na litvínovském sídlišti Janov, na němž se autorka podílela. Kniha se blíží jakési utopii, v níž literatura o chudobě vzniká v přímé vazbě na komunitní praxi a skrze ni také zpětně prospívá těm, o nichž vypráví.

Podobný přístup rozvíjí Bažantová i v dětské knize Jinotaj (2025) inspirované letním táborem dobrovolnické asociace Pojď ven! / Av avri!, která dlouhodobě pracuje s romskými dětmi z vyloučených lokalit. Jak sama autorka uvádí, cílem není reprezentovat sociální vyloučení, ale vytvářet „vřelé a osobní průsečíky mezi lidmi pocházejícími z odlišných socioekonomických podmínek, kultur nebo etnik“, které mohou být vzájemně obohacující.

Kdo vlastní jazyk?

Peníze znamenají postavení, moc i možnost tvořit. Jak reflektovala už Virginia Woolf: „Z oněch dvou věcí — volebního práva a peněz — se mi peníze jevily jako neskutečně důležitější.“ Literatura může vzbudit empatii a upozornit na nespravedlnosti, bylo by však naivní očekávat, že sama o sobě přinese přímou změnu nebo automaticky podpoří ty, jejichž životy zobrazuje.

Pro čtenářstvo by proto mělo být podstatné nezapomínat, že literární prostor zůstává filtrován vzděláním, jazykem i institucionálním přístupem a že hlasy lidí, kteří v chudobě nadále žijí, se k veřejnosti ve většině případů dostávají pouze zprostředkovaně.

Pokud se autorstvo píšící o chudobě rozhodne svou uměleckou roli vědomě propojovat s aktivistickou, vyžaduje to další kroky mimo samotný text. Psaní samotné totiž často slouží těm, kdo mají hlas a přístup k literárnímu prostoru, a vytváří obrazy, které odrážejí spíše perspektivu vypravěče než zkušenost těch, o nichž se píše.

I tento text vzniká v literárním prostoru, který není neutrální ani všem stejně přístupný. Moje vlastní zkušenosti s chudobou zde přímo nefigurují; píšu z pozice spisovatelky a sociální pracovnice, která má přístup k jazyku a literárnímu prostoru, v němž se o chudobě mluví.

Úplná „nefiltrovaná“ autenticita je v literatuře už z principu nedosažitelným ideálem, protože každé vyprávění je už samo o sobě výsledkem volby jazyka, perspektivy a publika. Přesto má smysl s tímto ideálem vědomě pracovat a zkoumat jeho limity. Stejně důležité je usilovat o podmínky, v nichž hlasy „zdola“ nezůstávají výjimkou a mohou vstupovat do literárního prostoru se svými vlastními zkušenostmi.

Autorka je spisovatelka a sociální pracovnice.